Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Tentokrát se AI docela pochlapila.

Mě ovšem děsí i mantra o nedotknutelnosti soudců, jejich faktická nulová odpovědnost. Nesmí se ani kritizovat a považují se za naprosto neomylné. Počet úspěšných odvolání ale svědčí o úpadku rozhodování soudů. Ústavní soud rozhodně nevyjímaje.

Soudci byli a budou poplatní režimu, který je jmenuje. V historii dávné i v docela nedávné je bezpočet příkladů, bohužel...

Tento text Vám žádná AI sama nevygeneruje. Musíte jí dát základní myšlenku textu, protože tuto myšlenku AI nezná. AI Vám vygeneruje sama text pouze tehdy, pokud danou myšlenku už někdo dřív formuloval.

To ostatně platí pro všechny mé texty. Žádný z nich není generovatelný automaticky pomocí AI bez přidání nějakých klíčových pokynů. AI je pouze pomocník, nikoliv autor. A tak to má být, jinak nemá cenu nějaký text vůbec publikovat.

Na humanitní vědy se většinou hlásí lidé slabší v matematice. Součástí matematiky je i výroková logika. Proto ty zákony, které jsou bez výkladu nepoužitelné. A tři soudci klidně dodají čtyři různé výklady.

Jsou to pohádkáři.

Tvůrci zákonů a soudci by se měli vrátit zpět k Šalomounovi a k desateru. Pak by nebylo zapotřebí jejich vykladačů.

Auvaj, auvaj!

Tedy, obávám se, že tímto výkladem pan Grundmann velice jasně popsal, proč to v našem soudnictví, i v tom ústavním skřípá jako ve starých pendlovkách.

Protože - jeden ze zásadních požadavků je předvídatelnost práva, kterému se jinak odborně říká, legitimní očekávání.

Že totiž v právním státě /že si dovolím ten výraz) by měl každý subjekt vědět předem, jestli to co dělá, nebo ještě co chce, plánuje dělat, je nebo není v souladu s právem.

A jakýkoliv, v článku zmíněný "výklad práva", který až ex post udělá soud (resp. ústavní soud), a při kterém vybírá z různých teorií, je pro ten subjekt takřka bezcenný. Protože, při té mnohosti teorií, je mnohem větší pravděpodobnost že výrokem soudu o tu ochranu svého (í ústavního) práva přijde, než by jí získal.

Ano, výborně! Předvídatelnost je klíčová pro právní stát.

Omlouvám se, ale nedá mi to nezareagovat ještě jednou. Jde o to, že pan Grundmann započal svůj seriál článkem, v němž obhajuje prezidentovo odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem; první jeho větou bylo toto tvrzení: "Rozhodnutí prezidenta Petra Pavla nejmenovat Filipa Turka ministrem není porušením ústavy, ale důsledkem jejího smysluplného čtení." Čteme-li "smysluplně" páně Grundmannovy články, pak jejich smyslem je zjevně vybudovat pro toto tvrzení další základy a opory a i z toho pohledu jde o zjevně účelová až propagandistická dílka. Je-li konečným účelem dovolit, že ústavní postup jmenování členů vlády na návrh předsedy vlády (čl. 68 odst.2 Ústavy), je právem a nikoliv povinností prezidenta, je něco takového v hrubém rozporu s pravidly nejen jazykového a systematického výkladu Ústavy. Pro porovnání asi nejlépe poslouží čl. 35 Ústavy, jehož odst.1 vymezuje případy, kdy a za jakých podmínek MŮŽE prezident rozpustit Poslaneckou sněmovnu; tady nepochybně jde o právo. prezidenta. Stejný článek Ústavy pak v odst.2 stanoví další případ, kdy prezident ROZPUSTÍ Poslaneckou sněmovnu; tato formulace jazykově i systematicky znamená, že jde o prezidentovu povinnost. Pokud by mělo jít rovněž o právo, pak by mohlo být zařazeno v odstavci 1 a žádný odstavec 2 by existovat nemusel. Podobně článek 74 Ústavy stanoví, že prezident člena vlády ODVOLÁ, navrhne-li to předseda vlády. To je rovněž jasně vyjádřená povinnost prezidenta a nikoliv jeho právo odvolat či neodvolat člena vlády. Pro jmenování člena vlády, navrženého prezidentem ale má platit něco jiného, ačkoliv termín JMENUJE je naprosto stejného typu jako termíny "rozpustí" či "odvolá", znamenající významově povinnost a nikoliv právo. Teoreticky lze samozřejmě diskutovat o lecčems, mělo by se to ale dít v některém odborném teoreticky zaměřeném fóru. Publikovat toto na serveru určeném široké veřejnosti a přesvědčovat ji o tom, že pojmy vymezené Ústavou mohou být při správně angažovaném přístupu vykládány zcela jinak než jso

Doplňuji konec předchozího příspěvku : než jsou "standardně chápány, je faulem na základy demokratického právního řádu, za který by měl autor obdržet červenou kartu.

Ústava a zákony musí být napsané tak, aby (nevolení) soudci měli minimální možnost to různě vysvětlovat.

Pak ovšem přičítáte autorům ústavy i zákonů neomylnost, kterou pochopitelně neměli.

Nechejme sémantiku slovíčkářům. Ústav pro jazyk český říká Pište slova a tvořte věty jak chcete - nechápe, že jazyk je základem Společnosti (society všech stupňů) a malformace významu slov a vět je dnes obrovská.

Nechejme vznešené meditace o právu a ústavě pokřiveným Rychetským, soudcům, kteří musejí být dobře placeni aby nebyli korumpovatelní a politikům s jejich osobními zájmy. Oni se opírají o podvod, který nazývají spravedlnost.

Interpretace je vždy subjektivní.

/tak jednoduché to je.

Prostě právo je takové, jak se právě hodí tomu, kdo je u moci a má mocenské páky v rukách. Základní pravda, kterou se autor snaží zamaskovat slovní právni ekvilibristikou, čímž nechtěně jenom potvrzuje zde napsané.

k Dušan Polanský 19.1.2026 7:33

Ano je to nelehké. Nesmíme to ale vzdávat.

Konečně jsou to občané zprofanovaně lid kdo má tu moc - pakliže chceme mít demokratický a právní stát. Nenechejme se zviklat panem Grundmannem a jeho báchorkami. Je to naše povinnost.

Špatná rozhodnutí bývají v rozporu se zdravým selským rozumem.

O to zde nejde. Jde o to, že selský rozum může vést ke špatným rozhodnutím nebo že selský rozum k rozhodnutí nestačí.

Stále se upíráte k myšlence nějakého manuálu, nápovědy jak postupovat. Ale žádný manuál nedokáže změnit osobu, která ho má aplikovat. Soudní byrokrat jej bude vnímat jinak, než soudce, který ctí spíše duch zákona než jeho literu. Ony ty laické poroty mají něco do sebe. Ale u nás se ruší i přísedící a soudce je pán.

Laická porota má jen jiná slabá místa, než profisoudce.

Soudní moc není tahací harmonika, ale nezbytná součást fungování demokracie. Její význam nespočívá v sémantických úvahách. Soudní výrok je protiústavní, pokud se neopírá o právo, ale o politické argumenty. Pokud se opírá o korupci, a to formou podlézání či podvolování moci nebo přímou finanční korupcí. Klasikou je schválení krádeže valorizace důchodů Baxovou neústavní partou, která své rozhodnutí zdůvodnila dopadem do státního rozpočtu. Aby obratem schválila podstatné navýšení platů politiků. Problém soudů a důvěra občanů v právo nespočívá v postupech nalézání práva, ale v tom, že soudy právo nenalézají nebo že jím pohrdají.

Nejen podstatné navýšení platů politiků, ale i svých. Každý přece musí pochopit že soudce, který bere míň než čtvrt milionu měsíčně prostě nemůže nepodlehnout svodům korupce, že.