Jedna z nejrozšířenějších iluzí v právních debatách zní, že soud „jen aplikoval zákon“. Tato věta působí neutrálně, technicky a uklidňujícím dojmem. Ve skutečnosti je ale zavádějící. Žádný soud zákon nikdy pouze neaplikuje. Každé rozhodnutí je výsledkem interpretace a každá interpretace je nevyhnutelně spojena s určitou právní teorií. Právě zde vzniká otázka, která je klíčová pro ústavní právo, ale bývá přehlížena: kdy je interpretace ještě ústavně legitimní a kdy už tuto hranici překračuje.

Neexistuje neutrální výklad práva. Jazykový, systematický či teleologický výklad nejsou pouhé techniky, ale projevy odlišných představ o tom, co právo je a jak má fungovat. Jinak chápe závaznost textu právní pozitivismus, jinak hodnotový konstitucionalismus, jinak přístup zdůrazňující účel a smysl normy. Jakmile soud interpretuje právo, činí tím volbu mezi těmito přístupy, i když ji často maskuje tvrzením, že jinak rozhodnout „nemohl“.

Právě v tomto bodě je namístě vysvětlit, proč se pozornost soustředí především na jazykový výklad. Ne proto, že by byl teoreticky nejproblematičtější, ale proto, že je v soudní praxi zdaleka nejčastější a současně nejčastěji vydávaný za výklad „bez teorie“. Jazykový výklad bývá prezentován jako přirozený, samozřejmý a ideologicky neutrální, a tím získává zvláštní autoritu. Právě proto se z něj nejčastěji stává nástroj, kterým soud uzavírá další úvahy.

Ústavní problém nevzniká tím, že soud použije jazykový výklad. Vzniká až tehdy, když se jazykový výklad promění v konečnou uzávěru soudního přezkumu. Typická situace nastává ve chvíli, kdy soud konstatuje, že určitá osoba, nárok či situace jazykově nespadá pod zákonnou formulaci, a z tohoto zjištění automaticky vyvodí, že není co posuzovat. Jazykový výklad zde přestává být jedním z kroků interpretace a stává se bariérou, za kterou se soud odmítá dostat.

Rozhodnout výhradně na základě jedné právní teorie je však legitimní jen za velmi omezených podmínek. Musí být zřejmé, že dotčené ustanovení obstojí jako průsečík relevantních interpretačních přístupů, tedy že různé rozumné právní teorie vedou ke stejnému výsledku. Pokud takový průsečík neexistuje a existují jiné teoreticky obhajitelné výklady, nemůže soud jeden z nich povýšit na bezalternativní a použít jej jako definitivní důvod pro zamítnutí soudní ochrany.

Protiústavnost v těchto případech nespočívá v tom, že by soud zvolil „špatnou“ teorii. Nespočívá ani v tom, že by jazykový výklad byl sám o sobě chybný. Protiústavní je rozhodnutí tehdy, když soud jednu teorii absolutizuje, aniž by přiznal její teoretickou povahu, reflektoval existenci jiných legitimních přístupů a převzal odpovědnost za to, proč právě tento výklad má být rozhodující.

Ústavní role soudu není doktrinální. Soud nemá povinnost prosazovat určitou právní teorii jako jedinou správnou. Má však povinnost zabránit tomu, aby se z jedné teorie stal tichý monopol, který bez dalšího uzavírá přístup k soudní ochraně. Jakmile se soud tváří, že rozhodl „jen podle zákona“, ačkoliv ve skutečnosti rozhodl podle jedné z více možných teorií, vzniká ústavní deficit.

Na této otázce záleží víc, než se na první pohled zdá. Pokud připustíme, že soud může rozhodnout výhradně na základě jedné právní teorie, aniž by musel vysvětlit, proč právě ona má přednost, proměňuje se soudnictví v autoritu, která není metodologicky kontrolovatelná. Právní stát se tím neposiluje, ale oslabuje.

Ústavní legitimita interpretace proto nestojí na tom, zda je výklad jazykový, systematický nebo hodnotový. Stojí na tom, zda soud dokáže unést odpovědnost za svou interpretační volbu a zda neuzavře soudní přezkum tam, kde právo nabízí více rozumných cest. Rozhodnutí se nestává protiústavním proto, že je přísné nebo nepříjemné, ale proto, že se tváří jako nevyhnutelné, ačkoliv je ve skutečnosti výsledkem nepojmenované teoretické volby.