Pokud mají být velezradou Senátem uváděné důvody, co nastane, až přijde něco vážnějšího?

Podáním žaloby na prezidenta republiky vrcholí jedna z nejtrapnějších epizod posledních let, nazvěme ji hon na Klause. Senát poprvé využil toto své oprávnění – či spíše doslova v posledních minutách si užil chvíle na mediálním výsluní. Od pátku už pro žalobu totiž nebude nutný pouze souhlas Senátu, ale i Poslanecké sněmovny, navíc se zvýší kvorum, takže by osmatřicet senátních hlasů z osmašedesáti nestačilo. Přirozeně – změna má logiku ve změně způsobu prezidentské volby, přesto senátní konání v Klausově posledním prezidentském týdnu by bylo k smíchu, kdyby nebylo k pláči.

Podle novelizované ústavy (která v tomto směru převzala text ze zákona o Ústavním soudu) se velezradou rozumí jednání prezidenta proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Stejně tak může být prezident žalován pro hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Snad ani ti nejzaslepenější Klausovi odpůrci netvrdí, že dosluhující prezident jedná proti svrchovanosti a celistvosti naší země. (Zde se ale otevírá řada zajímavých otázek ve spojení s Evropskou unií – není náhodou v tomto smyslu velezradou umenšování svrchovanosti naší země evropským integračním procesem? Kde se najde žalobce proti proponentům co nejužší integrace?)

Ústavní soud se tak bude muset popasovat s otázkou, zda žalované skutky (či v některých částech žaloby vlastně klausovsky řečeno: neskutky) byly krokem proti demokratickému řádu republiky, či hrubým porušením ústavy. Ne, naše ústava není zcela špatná. Ústavodárci měli na rozdíl od dnešních senátorů dostatek citu a zdravého rozumu, když do textu vřadili sice obtížně měřitelný, přesto důležitý přívlastek "hrubé". Ústavní soud tak má příležitost rozhodnout uměřeně.

Přesto přese všechno jsou ale tato pravidla pro údajnou ochranu demokracie vlastně jen pravidly pro klidné doby. Skutečně si někdo myslí, že by se prezident, který by rušil základy demokratického řádu a měl skutečně tyranské chutě, nechal zastavit výrokem parlamentu a Ústavního soudu? Nenechal by je spíš rozehnat a ústavu suspendovat?

Neuvěřitelné

Jestliže někteří senátoři obhajují žalobu na velezradu tím, že chtějí vyjasnit výklad práv a povinností hlavy státu, je to neuvěřitelné. Tím hůř, když to dělá například předseda senátního ústavně-právního výboru. Ústava zná jiné instrumenty – ovšem ty nejsou tak politicky atraktivní. Obžaloba z velezrady s použitými argumenty se podobá situaci, kdy partnerka podá žalobu na manžela za pohlavní zneužívání dětí s tím, že sice ví, že k ničemu takovému nedošlo, ale že ji manžel dostatečně neuspokojuje a ona čeká, že mu soud domluví, aby se zlepšil. Nebo situaci, kdy je akademik žalován za plagiátorství, přičemž se ukáže, že žalobce pouze nesouhlasí s autorovými texty a argumenty a chce jej zastrašit.

Pokud primární snahou senátorů není ponížit odcházejícího prezidenta, ale skutečně pouze vyjasnit prezidentovy pravomoci či hledat meze přijatelného (třeba že dlouho odkládal podpis mezinárodní smlouvy), nechť podají kompetenční žalobu – to je ale něco diametrálně odlišného. Pokud chtějí zkoumat ústavnost amnestie, nechť vyčkají na stanovisko Ústavního soudu k již podaným žalobám. Nechť nezneužívají nejsilnější výrazy.

Velen Fanderlik, významná postava našich dějin, napsal téměř před sto lety následující radu začínajícímu skautskému vůdci: "Neužívej nikdy nejsilnějších slov ani prostředků. Ponechej si superlativ v záloze, aby bylo možno pokračovat." Jestliže nazveme velezradou situaci, kdy se prezident není schopen shodnout se Senátem na jmenování ústavních soudců, co budeme dělat ve chvíli, kdy by se nějakému Klausovu nástupci zachtělo Ústavní soud zcela rozpustit?

Když jdou myslivci lovit divočáka, také nejdou se samopalem.

Jen houšť a větší kapky!

Celým naším politickým systémem a naší společností prokvétá stále více nectnost neuměřenosti. Politický protivník není obyčejným oponentem, ale nepřítelem, zlodějem, zloduchem. Pro zajištění policejních důkazů je do České televize vyslána hlídka těžkooděnců, pro snahu o vyřešení dvacetiletého restu církevních restitucí jsou jejich obhájci označováni za tuneláře, pro ušetření pár korun jsou likvidovány slevy na jízdném pro studenty, pro vyřízení politických účtů je prezident žalován pro velezradu.

Když už, tak jenom houšť a větší kapky!

Kdo se chopí příležitosti a bude žalovat Senát z velezrady za to, že už přes rok není jmenován žádný nový ústavní soudce? Prezident Klaus dva navrhl a Senát o své zlé vůli je odmítl potvrdit. Pozor – v předchozí větě záměrně přeháním, ale za její podstatou stojím. Jak může být nejmenování nových ústavních soudců jedním z opěrných bodů obžaloby, když se na procesu jmenování ústavních soudců podílejí dvě ústavní instituce, přičemž prezident dva návrhy dodal? Ano, Senát má výsostné právo je odmítnout, ale za fakt nejmenování nese v tuto chvíli stejnou zodpovědnost jako prezident. Kdo bude žalovat sněmovnu za to, že se třináct měsíců neshodla na návrzích jména prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu?

Až přijde skutečná velezrada, jak ji budeme kvalifikovat? Kde byla převážná většina všech statečných senátorů žalujících hlavu státu, když prezident Ludvík Svoboda spolu s dalšími politickými reprezentanty podepsal velezrádné moskevské protokoly? Kde byla celé bolševické čtyřicetiletí, kdy se naše země rozhodnutím svých představitelů vzdala své suverenity a podléhala Moskvě? Kolik z dnešních žalobců patřilo v tomto směru k velezrádcům a vlastně i k vlastizrádcům? Jakožto členové KSČ se podíleli na budování a udržování nedemokratického režimu a na omezení svrchovanosti republiky. To v sobě dnes nemají alespoň špetku studu?

Autor je vedoucí katedry politologie FSS MU

LN, 6.3.2013