I bez miliard ze Švýcarska lze dojít ke spravedlnosti

Historie české privatizace je plná různých umazaných příběhů se stále otevřeným koncem. Potrestaných padouchů bylo pomálu, dají se až příliš snadno spočítat. Pokud by se podařilo ve Švýcarsku odsoudit aktéry privatizace mosteckých dolů, byl by to asi skutečně největší případ odkrytí tajemství divokých devadesátých let. I když to už dlouho není tajemstvím. A vlastně ani nikdy tajemstvím nebylo. Od prvního okamžiku, kdy se provalilo, že někdo skupuje akcie Mostecké uhelné společnosti na trhu a od severočeských obcí, věděli jak státní úředníci, tak novináři, ale i policisté, že v tom musí mít prsty vysocí manažeři firmy dosazení státem. Když nyní tito lidé hovoří ve svém oficiálním stanovisku ke kauze o tom, že privatizace se přece konala proto, aby státní firma získala silného vlastníka, který ji bude restrukturalizovat a zvyšovat její konkurenceschopnost (a cílem nebylo získat státu peníze), je to opravdu poněkud nestoudné.
Je celkem zjevné, že tito lidé opravdu zneužili informací, k nimž měli exkluzivní přístup. Bez toho, že měli pod kontrolou miliardy patřící polostátní firmě, kterou měli spravovat s péčí řádného hospodáře a jíž měli zvedat hodnotu, by z nich uhlobaroni nikdy být nemohli. Zda to bylo trestným činem v době, kdy svou akci provedli, a nakolik je za to lze dnes trestně stíhat, soudit a odsoudit, je sporné. O tom, že dnes by se něco takového odstíhalo hned a během několika hodin, však není žádných pochyb. Tito lidé neinvestovali jedinou korunu svých úspor a po deseti letech sklidili dohromady nějakých dvacet miliard korun, z nichž velkou část zablokovali švýcarští policisté na bankovních účtech. Ve svém stanovisku uvádějí, že "hodnota společnosti MUS byla vytvořena dlouhodobou prací managementu MUS, především tím, že MUS udržela svou konkurenceschopnost v těžkém boji o přežití a mnohonásobně zvýšila svou nákladovou rentabilitu, čímž se stala perspektivní a začala dosahovat zisků na úrovni 1,5 miliardy ročně. V závislosti na tomto vývoji se proto zvyšovala i hodnota jejích akcií."
Není důvod jim nevěřit. Hodnota uhelné společnosti skutečně narostla. Jenže už ve svém stanovisku nepíší, že do orgánů MUS byli jmenováni proto, aby tohle dělali pro tehdejší akcionáře, a nikoli pro svou vlastní kapsu.
Nelze nicméně popřít, že nějaká škoda se českému státu bude dokazovat jen obtížně, a naděje, že ze Švýcarska by opravdu nějaké miliardy do státní kasy připutovaly, je mizivá. A to nikoli proto, že se ČR nepřipojila k trestnímu řízení, ale proto, že spousta věcí se bude švýcarskému soudu jen těžko dokazovat. Je také fakt, že miliardy na rekultivace se nikde neztratily a opravdu nakonec posloužily k obnově severočeské krajiny. Jen se prostě někam na chvíli zaběhly a sloužily pár měsíců jinému pánovi. Je tedy dost dobře možné, byť to vypadá, jak nám ty boží mlýny pěkně melou, že se může ukázat, že melou naprázdno a heslo na prezidentské standartě Pravda vítězí pochází opravdu z jiných časů. A není ani zdaleka vyloučeno, že pánové dostanou své miliardy zpět i s náhradou ušlého zisku, který budou muset zaplatit švýcarští daňoví poplatníci, jistě s nevelkým nadšením.
I kdyby to tak dopadlo, nebude to nakonec marný případ. Ke kauze uloupení mosteckých dolů existuje stále vyšetřovací spis zvaný Kosatka. Lze prověřit, kdo s ním pracoval a jak, že v dobách, kdy bylo ještě možné zasáhnout, nikdo nezasáhl. Je také možné pečlivě zmapovat vliv Koláčkovy party na českou politickou scénu. Dost lidí si ještě pamatuje případ privatizace sousedních Severočeských dolů v roce 2004, kdy byl sice už z Koláčka meditující buddhista, ale přesto dokázal prodej zablokovat v okamžiku, kdy bylo jasné, že MUS v tendru nemůže vyhrát.
Severočeské doly nakonec získal nejlogičtější vlastník, kterým byl od počátku ČEZ. Jenže jeho původní generální ředitel Jaroslav Míl přišel o místo, když odmítl poslechnout politický příkaz Stanislava Grosse, a rozhodl se přihlásit do privatizačního tendru. A u privatizace Severočeských dolů byl už dnešní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, který se dnes tváří, jako by Antonína Koláčka v životě neviděl.
Díky švýcarskému vyšetřování je tedy možné, pokud k tomu bude politická vůle a odvaha, vyčistit státní správu, orgány činné v trestním řízení i politické struktury od lidí, kteří mají hnědouhelný mour za nehty, a dojít k alespoň nějaké spravedlnosti.