Jistě lze ocenit snahu, se kterou se vláda snaží napravit vše, co bylo v problematice sociálního bydlení zanedbáno, ale současně je nezbytně třeba žádat, aby se tak stalo s ohledem na reálný stav společnosti a při zachování jednoty a přehlednosti právního řádu. Zde mám na mysli především ohled k nové situaci, kterou přinesl nový občanský zákoník a která v dosavadních návrzích a představách zjevně není respektována.

Zaráží především, že z úst různých představitelů vlády slyšíme odlišná prohlášení svědčící o tom, že zatím zde nepanuje jednota ani v cílech, ani v prostředcích. Tak slyšíme o nové výstavbě sociálních bytů za situace, kdy obce mají stovky bytů neobsazených a nemělo by být technicky žádným problémem rodiny, které žijí na ubytovnách, zde umístit. Odpověď na otázku, proč se to neděje, je odbývána poukazem na xenofobii a rasismus, aniž by se přihlédlo ke skutečným příčinám. Ve vládní Koncepci sociálního bydlení v ČR čteme, že chybí „vhodné domy pro sociální bydlení, v nichž jsou některé funkce bydlení sdíleny uživateli společně“, a na jiném místě, že „byty pro účely sociálního nesmí být substandardní kvality, neboť podle práva by se jednalo o diskriminační opatření ve smyslu nerovného přístupu“. Společné bydlení s jinými nájemci není snad „substandard“? Jedno, nebo druhé.

Na straně jedné zde čtu, že je preferován „princip nesegregace“ a „u sociálního bydlení nesmí docházet ke kumulaci ohrožených osob v jednom místě“, na straně druhé tvrdí náměstkyně ministryně práce Zuzana Jentschke Stöcklová, že „pokud byt získá statut sociální, bude ho mít navěky“. To je nesmysl. Dům s „navěky“ sociálními byty však není nic jiného než ghetto a segregace…

Užitečná, ale nezákonná praxe

Nejen budoucí koncepce sociálního bydlení, ale především praxe řady neziskových organizací, které se snaží situaci nemajetných osob zlepšit, počítá s „tréninkovým“ nebo „postupným“ bydlením, tedy s tím, že někteří lidé nejsou schopni žít v běžných bytech samostatně. Je totiž docela rozšířenou praxí, že obce, ale i soukromí pronajímatelé dávají „do nájmu“ byt takové neziskové organizaci, která jako podnájemce ubytovává další osoby bez práv nájemců bytů a současně se jim snaží poskytnout sociální služby. To je sice užitečné, ale zcela nezákonné nejen podle současné právní úpravy, ale i podle platné judikatury, ze které plynně, že byt je možné dát do nájmu pouze fyzické osobě, která zde uspokojuje svoji potřebu bydlení.

Nový právní stav bytu, který má „nájemce“ jen na přechodnou dobu, po dobu „tréninku“ na samostatné bydlení, který má omezená práva, dosud v platném právu upraven není. S existencí osob, které z různých příčin nemohou mít stejná práva jako ostatní nájemci bytů v domě a nejsou podnájemci řádných nájemců bytů, naše právo dosud nepočítá. A jelikož v souvislosti s přípravou zákona o sociálním bydlení se nikde nehovoří o potřebě novelizovat některá ustanovení občanského zákoníku, zdá se, že vláda jej hodlá nepřímo novelizovat zákonem o sociálním bydlení, což bych považoval za nepřípustné.

Jiný dosud málo zvažovaný problém přináší nové ustanovení paragrafu 2923 občanského zákoníku, podle kterého bude pronajímatel společně a nerozdílně odpovídat za škodu, kterou způsobí osoba s „nebezpečnými vlastnostmi“, které poskytl „útulek“. Pak se ovšem nebude možné podivovat nad tím, že od zájemce o byt bude pronajímatel požadovat v některých případech i výpis z rejstříku trestů, což dosud bylo některými považováno za diskriminační jednání.

A přihlédneme-li ke skutečnosti, že i urychleně připravovaná novela zákona o pomoci v hmotné nouzi v té podobě, v jaké je předložena do sněmovny, nežádoucí a kritizovaný stav takzvaných ubytoven nejen neřeší, ale dále komplikuje, lze se obávat, abychom po rozplynutí mlh nad právní úpravou „sociálního bydlení“ (ať již tím myslíme cokoliv) nezjistili, že s vaničkou překotného řešení dlouho neřešených problémů bylo vylito i dítě ohledů ke stavu společnosti a respektu k převažujícímu právnímu vědomí občanů, které by snad bylo vhodné při životě zachovat.

LN, 11.7.2014

Autor je zástupce veřejného ochránce práv