Získat peníze ze švýcarských účtů nebude snadné

Zdá se to docela nepochopitelné. Ve Švýcarsku leží dvanáct miliard korun na účtech lidí obviněných z trestných činů spáchaných při privatizaci mosteckých dolů – a stát se o ně nehlásí, ačkoli by se o ně nejspíše hlásit měl. A veřejné mínění, které u nás možná až trochu neprávem za vším čuje nějakou lumpárnu, se zlobí a řeší, kdo co zase zanedbal a co za to dostal. Ve skutečnosti je však situace o dost složitější a nárok státu na ony miliardy je poněkud sporný. A nejen proto, že ministr financí Miroslav Kalousek říká, že jeho úřadu žádné peníze nechybějí.

Švýcarská spojka

Je nespornou skutečností, že privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS) na konci devadesátých let proběhla naprosto skandálním způsobem a firmu uloupil management skrytý tehdy za údajně americkou společností Appian. A je nesporné, že pro transakci byly použity peníze, které byly majetkem MUS. Podrobnosti transakce nejsou veřejně známy, ale lze dedukovat, jak se celá akce odehrála. MUS byla zčásti zprivatizována v kuponové privatizaci a státu zbylo jen nějakých 46 procent akcií. Měl však majoritu spolu s obcemi v regionu dotčeném těžbou a zdálo se, že vše dobře funguje.
Jenže doly z každé tuny vytěženého uhlí ukládají nějakou tu korunu na zvláštní, takzvaný rekultivační účet, z něhož se hradí náklady na obnovu krajiny zničené těžbou. Parta manažerů kolem Antonína Koláčka zřejmě použila tyto peníze na komplikovanou transakci nákupu akcií od kuponových akcionářů a obcí, aby získala majoritu. Je dost pravděpodobné, že rekultivační peníze sloužily v nějaké podobě jako zástava za úvěry, z nichž švýcarská společnost Investenergy (kontrolovaná Koláčkem) nakupovala akcie na trhu. Poté, co Koláčkova skupina ovládala MUS, mohla zástavu rekultivačními penězi nahradit jiným majetkem dolů a peníze na obnovu krajiny, jejichž užití je dáno zákonem, se zase vrátily tam, kam patří – účetnictví společnosti proto bylo v pořádku. Zde tedy žádná prokazatelná škoda v miliardové hodnotě státu nevznikla. Mimochodem, těch rekultivačních fondů bylo tehdy za nějaké tři miliardy korun.

Nevýhodný prodej, skvělá koupě

Jestli někde mohla vzniknout škoda, tak to bylo při následném prodeji státního minoritního balíku akcií Koláčkově partě za nějakých šest set milionů korun sociálnědemokratickou vládou Miloše Zemana. Za pár let koupil zhruba stejně velký balík akcií od Koláčka finančník Pavel Tykač za necelých deset miliard. Dostal k tomu i předkupní právo na další akcie, což později využil a získal celou důlní firmu. Škodu však v tomto případě způsobili ministři a premiér, kteří prodávali za směšnou cenu, ne Koláček, který kupoval – podle úsloví, že je hloupý, kdo dává, ale hloupější, kdo nebere. Vláda není ze své činnosti trestně odpovědná, což je v tomto případě dost chyba, protože lze těžko čekat, že pro takový mizerný kšeft bude někdo hlasovat zadarmo. Navíc nelze nepřipomenout, že v kritických okamžicích divoké privatizace Mostecké uhelné seděl v jejím představenstvu dlouholetý a mimořádně vlivný poslanec ČSSD Josef Hojdar, který dnes určitě bude tvrdit, že nic neviděl, o ničem neslyšel a nic si nepamatuje, a my muto sice můžeme, ale nemusíme věřit. Intelektuální nedostatečnost přitom není trestná a odpovědnost člena statutárního orgánu za rozhodnutí společnosti zaručená osobním majetkem je už nejspíše dávno promlčená.
Je třeba dodat, že při této divoké privatizaci stály věrně po boku svých novopečených uhlobaronů i hornické odbory vedené dalším funkcionářem a současným poslancem ČSSD Cyrilem Zapletalem. Ten sám se sice v Mostecké uhelné přímo neangažoval, zato měl dost blízko k Viktoru Koláčkovi, který ke svému uhlobaronství přišel dosti obdobným způsobem jako jeho jmenovec Antonín (žádný příbuzenský vztah mezi nimi není). Viktor Koláček nejprve prodal své dříve koupené kladenské doly severomoravské firmě OKD – a pak za utržené peníze získal právě v OKD majoritu. Ani zde žádný český policajt nezjistil spáchání jakéhokoli trestného činu, doly dnes ovládá Zdeněk Bakala a Viktor Koláček může užívat plodů svého úspěšného podnikání.
Abychom byli spravedliví, musíme připomenout, že státní aparát v okamžiku nájezdu loupeživých uhlobaronů zas tak moc nezaspal. Tehdejší předseda Fondu národního majetku Roman Češka začal včas konat, podal trestní oznámení a pokusil se skupování akcií dolů za jejich vlastní peníze zablokovat. Vysloužil si za to odborářské protesty a nakonec v roce 1998 pod tlakem tehdejší sociálnědemokratické opozice padl. Vše bylo opakovaně v Česku vyšetřováno. Marně. Nyní švýcarská policie a justice našly klíč k obvinění Koláčka a jeho lidí, ale získat zpět něco z uloupeného majetku bude velmi obtížné. A ne proto, že by někdo zapomněl poslat nějaký papír do Curychu, ale proto, že dřívější vlády nás svým vlastním, aktivním konáním této šance do značné míry zbavily.

MfD, 16.11.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro