„Soudce je jediný člověk, který vám může vzít iluze, peníze i svobodu. A ještě tomu říkat ‚výkon spravedlnosti‘,“ praví francouzské přísloví. Česká justice patří dlouhodobě k institucím, které si pečlivě střeží svou nezávislost. A je to tak, v právním státě, naprosto správně.

Nezávislý a hlavně nestranný soudce je jedním ze základních pilířů demokratického právního státu. Jenže každá moc, zákonodárná, výkonná a samozřejmě i ta soudní, musí zároveň nést určitou míru opravdové odpovědnosti. Právě tuto poněkud opomíjenou kapitolu nyní otevřel ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (nestraník, nominant hnutí ANO).

Snaží se rázně otevřít debatu o větší odpovědnosti soudců a státních zástupců za jejich zjevná pochybení. Tedy nikoliv za jiný odborný právní názor.

Je dobře, že se podobné téma vůbec dostává do veřejného prostoru. V českomoravském prostředí totiž často panuje zvláštní představa, že o justici se smí mluvit pouze šeptem a ideálně jen v superlativech. Jakákoli kritická debata bývá okamžitě označena za útok na nezávislost soudů. Nicméně mezi legitimní kritikou a politickým nátlakem vždy byl a je přece zásadní rozdíl.

Veřejnost dnes vidí konkrétní případy vleklých řízení, chyb státu, nezákonných rozhodnutí či mnohamilionových odškodnění vyplácených z veřejných rozpočtů. Tedy z peněz nás všech. Účet tudíž téměř vždy zaplatí daňový poplatník.

Odpovědnost konkrétních osob bývá minimální nebo zcela neviditelná. Což zákonitě oslabuje důvěru lidí (pověstných spodních deseti milionů) v právní zemi. Přitom nejde o žádný český unikát. V celé Evropě se vede stále silnější debata o tom, jak spojit nezávislost justice s vyšší mírou odpovědnosti.

Nezávislost totiž nemůže znamenat absolutní nedotknutelnost. Ani soudce či soudkyně není bytostí stojící mimo společnost. A mimo princip elementární profesní odpovědnosti. Jakkoliv pozice soudce není klasickým zaměstnáním.

Rozvážný doktor Tejc

Tejcův přístup je navíc pozoruhodný tím, že nepůsobí hystericky ani revolučně. Neslyšíme výkřiky o „zkorumpovaných soudcích“ ani populistické sliby o čistkách v talárech. Naopak. Debata je vedena relativně věcně a technokraticky: jak nastavit systém tak, aby chránil nezávislé rozhodování, ale zároveň umožňoval postih opravdu závažných a zjevných justičních excesů.

To je legitimní otázka. Ostatně v jiných profesích je odpovědnost za chyby naprosto běžná. Lékař může čelit disciplinárnímu řízení, advokát nese odpovědnost vůči klientovi, auditor či daňový poradce rovněž. Jen v justici se často vytváří perfidní dojem, že jakákoli debata o odpovědnosti představuje takřka ohrožení středoevropské demokracie.

Právě citovaný pokřivený přístup je nebezpečný. Jestliže totiž demokratický systém není schopen otevřeně diskutovat své vlastní nedostatky a karamboly, vytváří prostor pro skutečné populisty a extrémisty. Ti pak přicházejí s jednoduchými a radikálními řešeními, která už skutečně mohou nezávislost justice poškodit.

Posílení právního státu

Seriózní debata o odpovědnosti justice proto není útokem na právní stát. Naopak může být ve finále jeho posílením. Moderní demokratický stát totiž nestojí pouze na pravomocích institucí, ale i na důvěře občanů. A tato „víra“ nevzniká z pocitu nedotknutelnosti. Vzniká z přesvědčení, že pravidla platí pro všechny stejně. Okřídlené padni, komu padni.

Tejcův námět proto zaslouží pozornost. Ne proto, že by nabízel jednoduché recepty. Ale proto, že připomíná jednu důležitou věc: žádná veřejná moc by neměla být úplně bez odpovědnosti. Ani ta soudní.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.