Rathova kauza ukazuje na povážlivý stav české justice

Vývoj Rathovy kauzy opět problematizuje důvěru v českou justici. I proto bych se rád na věc podíval z méně atraktivního, ale mnohem podstatnějšího hlediska. Odsuzující rozsudek byl zrušen, zjednodušeně řečeno, pro ledabylé, automatické soudní povolování odposlechů. A státní zástupci oponují, že takový postoj vrchního soudu k odposlechům je neobhajitelný, protože o odposleších bylo v Rathově kauze rozhodováno v souladu s dosavadní praxí. A projednou je k dispozici zmíněné usnesení, které tu dosavadní praxi popisuje.

Právní masakr, který ovšem šokuje jen nezasvěceného. Soudce, který má pravomoc rozhodnout o žádosti, namísto toho žádost okopíruje a orazítkuje. A žádného z jiných soudců, kteří věc dostali na stůl, to nezaujalo.

Účast soudů v trestním přípravném řízení je výdobytkem našeho posttotalitního období; ještě počátkem 90. let dokonce i o vazbě rozhodoval v přípravném řízení prokurátor. A také po podání obžaloby, když o vazbě rozhodoval soud, i tehdy soudce zpravidla tak nějak věřil soudruhu prokurátorovi. Byl jsem svědkem toho, když se soudce sugestivně obořil na obžalovaného oponujícího jak obvinění, tak důvodům vazby: „To chcete říct, že si pan prokurátor vymýšlí?“

Proč tahle pamětnická historka? Protože nejen podobná mentalita prokurátorů, ale i soudců je zřejmě nezničitelná a recykluje se jako každý alibismus a neodpovědnost.

Je-li zveřejněné usnesení autentické, pak všem pochopitelně pohoršeným doporučuji: neptejte se soudce Zelenky – proč teď? Ptejte se všech soudců a státních zástupců, kteří s věcí kdy měli co společného: proč ne už tehdy?

Když soudy kopírují, namísto aby rozhodovaly

Neboť je to soud, který kdykoli má s věcí co dělat (odposlechy, vazba), musí zkoumat i samu opodstatněnost trestního řízení; a tedy i zákonnost důkazů, které ji dokládají. Ptejte se, proč si nepovšimly skandální praxe soudních bianco šeků státnímu zastupitelství. Skutečně si státní zastupitelství představuje soudní rozhodování jako kopírování návrhu? Doslova kopírování, je-li zveřejněný text autentický. Je soudce garantem zákonnosti (a ústavnosti), nebo jen povolným majitelem razítka?

Při takové praxi nerozhoduje o osobní svobodě či jiném zásahu do práv soud, ale výkonná moc; tam je ústavně státní zastupitelství zařazeno. Stále budeme pranýřovat soudce Zelenku?

Ano, pan Rath je osoba, kterou může milovat jenom jeho vlastní matka, jak kdosi řekl. Ale je tak těžké smířit se s tím, že i on má právo na fair proces? Že nesoudí ulice či média, ani když jim státní zastupitelství napoví „úniky“ odposlechů, ale jenom soud a jen ve spravedlivém procesu?

Samozřejmě, že nejde o pana Ratha. Jde o povážlivý stav justice a státního zastupitelství. Neboť bianco šeky soudů státním zástupcům jsou skutečně ustálenou praxí. Autor tohoto textu by mohl posloužit jiným případem, kdy místopředseda jednoho pražského obvodního soudu také kopíroval namísto rozhodování. Do čtyř stran okopírované policejní žádosti přidal jen jednu vlastní větu; a ta by měla znamenat rozloučení s talárem a nadto čtyřku z češtiny. Pointou ale je, že případ nezaujal ani jistý senát Ústavního soudu.

Stojíme-li o svobodu, prostě musíme vyžadovat, aby každý mocenský zásah do našich svobod byl odůvodněn a pod skutečnou kontrolou soudu. Opak je neobhajitelný.

A těm, kteří zpozorní, že soud je projednou pečlivý ve známé kauze, bych řekl, ano, zvláštní, ale aspoň že tak. A poradil bych – nemyslete na jednoho zpovykaného politického fracka, ale na ty bezejmenné, bez vlivu, prostředků a mediální pozornosti, nebo jen zastrašené, jde totiž o ně. A dodal bych – a jste si jisti, že nejde o vás?

Autor je advokát

LN, 28.12.2016