Náš moudrý stát chce zabavovat majetek nevysvětleného původu i bez odsouzení za konkrétní trestný čin. Boj proti kriminalitě je určitě legitimní cíl. Otázkou však je, zda se při něm nezačne rozvolňovat samotný princip právního státu (Rule of Law).

Myšlenka odčerpání majetku nevysvětleného původu se vrací do české právní debaty už několik let. Jestli mne paměť nešálí, prosazoval ji i premiér Miloš Zeman. Ne, opravdu nejde o překlep. Zeman byl nejdříve předsedou vlády a až později poměrně úspěšným prezidentem republiky, připomínáme mladšímu čtenářstvu.

Nyní se zdá, že by citovaná „zabavovací idea“ mohla dostat konkrétní legislativní podobu. Princip je v zásadě jednoduchý: pokud někdo vlastní majetek, který zjevně neodpovídá jeho legálním příjmům, měl by být schopen jeho původ vysvětlit. Pokud to nedokáže, stát by mohl takový majetek odejmout.

Presumpce neviny dostává na… pamětnou

Na první pohled to zní logicky. Organizovaný zločin dnes často funguje tak, že skutečné pachatele je velmi obtížné usvědčit. Peníze (či bitcoiny nebo jiná aktiva) jsou ukryty v komplikovaných strukturách, převedeny přes několik jurisdikcí a formálně patří osobám, které se tváří třeba jako běžní podnikatelé nebo jejich rodinní příslušníci.

Stát pak stojí před absurdní situací: všichni tuší, odkud se majetek vzal, ale právně se to prokázat nedá.

Právě na tuto mezeru má prý nová úprava reagovat. Soud by v samostatném řízení posuzoval, zda je pravděpodobné, že sporný „neokolkovaný“ majetek pochází z trestné činnosti. Nešlo by tedy o trestní odpovědnost konkrétní osoby, ale o jakési „oddělené“ posouzení samotného majetku.

A právě zde začíná právní problém. Právní stát stojí na několika poměrně jednoduchých, ale zásadních pravidlech. Jedním z nich je odjakživa presumpce neviny. Tu často znají i pozornější středoškoláci a středoškolačky. Tedy zásada, že stát musí prokázat vinu – nikoli že se na chudáka občana a priori hledí jako na odsouzeného.

U „odčerpání“ majetku nevysvětleného původu erárem se však logika obrací. Neprokazuje se konkrétní trestný čin ani konkrétní pachatel. Posuzuje se „ jen a pouze“ to, zda existuje dostatečně přesvědčivé vysvětlení původu majetku. Jinými slovy: pokud vysvětlení není a nebude pro soud dost dobré a věrohodné, může majetek zmizet směrem ke státní kase. To je z hlediska právní teorie poměrně zásadní posun.

Tak bojuj! A proč?

Zastánci návrhu samozřejmě argumentují tím, že půjde o efektivní nástroj proti organizovanému zločinu. A v určité míře mají i pravdu – stát by neměl rezignovat na situace, kdy se evidentně hromadí majetek z kriminálních zdrojů.

Jenže dobrý úmysl ještě automaticky neznamená dobrou budoucí legislativu. Historie, ta moudrá učitelka, nám totiž ukazuje, že právní instituty vytvořené pro „mimořádné situace“ mají nepříjemnou vlastnost: časem se začnou používat i tam, kde původně vůbec mířit neměly. Z dnešního pohledu se může zdát, že jde o nástroj namířený výhradně proti velkým a zlým mafiánům, pletichářům s veřejnými zakázkami, narkobaronům nebo velkým finančním podvodníkům. Jenže zákony neznají tzv. morální intuici. Známe pouze text paragrafů – a ten může být použit velmi různě.

Pozor na výjimky

Právě proto je hlubší debata o této právní úpravě tak důležitá. Nejde totiž jenom o otázku boje proti kriminalitě. Jde o otázku, jak daleko jsme ochotni zajít při oslabování klasických právně-procesních principů. A zkušenost právníků a právniček bývá v tomto směru spíše skeptická: jakmile jednou připustíme výjimku z pravidel právního státu, bývá velmi obtížné ji udržet v rozumných mezích.

Jinými, vzletnějšími slovy – mezi legitimním cílem a ústavní hranou může být někdy jen velmi tenká čára. A právě tu by měl zákonodárce vidět dříve, než ji překročí.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.