aneb Zákon, na kterém je všechno úplně špatně

Vše se zvrtlo na partikulární řešení problémů, samotná norma je typickým technickým předpisem, kterému vůbec nikdo nerozumí, s výjimkou složitě zasvěcených odborníků, a diskutují se a promítají se do ní věci, které jsou spíše schováním a řešením problémů těch, kteří si „přihřívají svojí polívčičku“.

Na prvním místě je totiž potřeba si položit otázku, proč zákon vzniká. Vzniká proto, že je zde řada procesních a hmotněprávních lhůt, které reálně ve stavu nastalé paniky vyvolané chaotickými kroky vlády, a i kdyby chaotické nebyly, zabránily fungování normálního života a paralyzovaly jej ze dne na den.

Odpovězme si na otázku, co chceme řešit. To, že hrozí, že lhůty hmotněprávní i procesněprávní propadly? Ano, pak to prosím řešme jednoduše a napříč všemi právními předpisy.

Proč má však být legislativně urychlené řešení tíživé situace, která nastane ve splácení dluhů těm osobám, jež nemají vytvořeny zásoby a žijí zjednodušeně řečeno z ruky do úst?

Už při pohledu na tyto dva sledované cíle je zjevné, že zatímco první dopadá na celou společnost, tak druhý dopadá jenom na část společnosti, zprostředkovaně samozřejmě na celou, ale jenom na část společnosti v jejích potřebách. Proto pokud je potřeba přijímat zákonnou úpravu, ať jsou přijímány dva zákonné předpisy. Oba dva v co nejjednodušší formě.

Při přijímání normy, která by řešila lhůty, se tváříme, jako kdyby neexistovaly úpravy v jiných civilizovaných státech, které obdobné situace řeší. Prosté a jednoduché stavění lhůt. Úplně nesmyslný je hojně diskutovaný odkaz na stávající procesněprávní či hmotněprávní úpravu týkající se omluvitelných zmeškání a dobrých mravů. Tyto dopadají vždy a zásadně na individuální případy. Mají-li však působit plošně, musí být jednoduché, uchopitelné a musí vytvářet takový instrument, který nebude zatěžovat soudce individuálním dokazování, účastníky individuálním navrhováním a celý systém složitým posuzováním.

Je prostě potřeba přijmout jednoduchou, ideálně dvouvětou právní normu, která sdělí, že procesní lhůty v hmotném civilním právu, hmotném veřejném právu, v procesním právu soukromém a procesním právu veřejném od dne X do dne Y neběžely. Počínají běžet až dnem desátým po zrušení nouzového stavu, ať už vyhlášeného na základě usnesení vlády České republiky nebo na základě příslušného usnesení Poslanecké sněmovny.

Tak odpadne jakýkoli problém s jakýmkoli počítáním lhůt.

Základním posláním právní normy je mimo jiné i srozumitelnost jak pro jejich adresáty, tak i pro právní profesionály. Je samozřejmě otázkou její jistá retroaktivita, ovšem zde si myslím, že se jedná o retroaktivitu přípustnou.

Pokud se týká o pokusy chránit osoby, které jsou dotčeny výpadkem příjmů, ano, stejným způsobem lze částečně zmrazit nebo omezit exekuce, a to opětovně na dobu shora uvedenou. Myslím si, jako by byla jednoduchá norma Lex Covid lhůta, byla by i jednoduchá norma Lex Covid exekuce.

Nemohu se pouštět do hlubších rozborů, neboť kritizovaná norma přichází do legislativního procesu, ale pro ty, kteří mají zájem zejména v otázce lhůt, doporučuji procesní úpravy a královské dekrety ze Španělského království nebo zemí, které znají přerušování lhůt pro uplatňování nároků, třeba v době letních prázdnin.

Volám a prosím, jednoduchou lhůtu a jednoduše uchopitelnou. Cynicky něco jako Benešovy dekrety.