Je smutné, že diskuse o Lisabonské smlouvě se rozbíhá až teď a že byla dříve odmítána a ignorována všemožnými způsoby. Přitom úvahy o rizicích LS byly publikovány již od začátku a jsou součástí různých webů (např. www.nelisabonu.cz). Nicméně lepší pozdě než nikdy a o jakékoliv smlouvě lze diskutovat do jejího podpisu.

Zde bych se chtěl zmínit o problému evropské listiny práv, která je nedílnou částí LS, a požadavku presidenta, aby neplatila pro ČR podobně, jako neplatí pro Polsko a UK.

Již reakce pana Posselta, který považuje “Klausův požadavek za omezování lidských práv sudetských Němců a za cynickou hru s osudy milionů lidí zbavených práv, vyhnaných a mnohdy zavražděných a jejich potomků“, svědčí o tom, že jde opravdu o hodně a že bychom měli bedlivě vážit své další kroky.

Jaké mohou být konkrétní důsledky, totiž říkal pan Posselt sám – a já zde tlumočím jen kostru plánovaného postupu, který hodlají právníci, kteří se těší na zastupování potomků „vyhnaných“, uplatnit, jakmile Lisabonská smlouva a její součást, Listina evropských práv, vstoupí v platnost, a který mám, abych tak řekl “z velice důvěryhodného zdroje”.

“Ať už budou Benešovy dekrety zrušeny (a v tom má podporu všech rakouských a většiny německých politických stran) nebo ne, jsou jeho právníci po přijetí LS připraveni vést řadu individuálních i kolektivních žalob u Evropského soudu pro diskriminaci, která je v rozporu se všemi základními dokumenty EU a zejména s evropskou listinou práv.

Tyto žaloby budou vedeny pro trvající zabraňování přístupu k majetku, který byl odebrán sice na základě zákona (Benešových dekretů, často i předtím), ale bez řádného soudního rozhodnutí a velmi často i bez řádného správního rozhodnutí.

Zejména bylo porušeno právo postižených se k tomuto řízení vyjádřit a ještě navíc neměli možnost se proti výsledku odvolat. Často, velmi často nebylo vyvlastnění majetku vyvlastněným dáno na vědomí jinak než tím, že byli fyzicky z majetku vyhnáni. Takže často z hlediska tehdejšího i dnešního práva jim nebyl majetek vlastně vůbec vyvlastněn.

Žaloby budou založeny na tom, že ač Česká republika vrátila milionům lidí majetek vyvlastněný způsobem právnějším, těmto lidem a jejich potomkům nic vráceno nebylo, jejich žádosti nejsou projednávány, a ebo jsou šmahem bez bližšího projednání zamítány. A tito potomci nemají určitě nic společného s nacismem, už několik generací žádnými nacisty nejsou a ani být nemohou a není jisté a v žádném řízení nebylo prokázáno, že jejich předci nacisty byli, už proto, že většinou žádné řízení o vyvlastnění neproběhlo.

A protože Česká republika vrátila několika milionům majetek jejich nebo jejich předků, přestože jim byl odebrán také „právně“, dle tehdy panujících poměrů, tak to, že nevrací majetek několika milionům lidí, kterým byl odebrán často méně právně, je nesporně diskriminací, a to ne žádnou retroaktivní diskriminací, ale diskriminací trvající a založenou na tom, že nejsou státními příslušníky a že jsou potomky lidí, kteří byli nějací.

A to je diskriminace na základě původu a na základě státní příslušnosti, která je v EU mezi příslušníky členských států nepřípustná a potomci za postoje svých předků nijak neodpovídají a nemohou být za ně diskriminováni a nemůže se kvůli tomu s nimi zacházet jinak než s jinými.

Ti, kteří si nárokují majetek, nechtějí působit jakékoli neštěstí těm, co drží jejich bývalý majetek, a nechtějí působit škodu ani sobě tím, že by se třeba měli přestěhovat, aby se ujali svého majetku. Ti jim ostatně také jejich majetek nesebrali, byla to ČSR a za tu je právně odpovědná nástupnická ČR. Takové požadavky nemají, ale naštěstí existuje institut náhrady finanční, který se běžně užívá tam, kde škodu nejde napravit uvedením do původního stavu. A této náhrady se budou domáhat.”

“Zamyslete se nad tím, zda s touto, pravděpodobně právně sofistikovanější taktikou mohou uspět u Evropského soudu, který o takové věci ještě nikdy nejednal a je známým prosazovačem evropské listiny práv, je silně proevropský a proti pojetí občanských práv dle zvyků jednotlivých členských zemí trvá na důsledném uplatnění stejných evropských práv v celé EU.

Takovéto žaloby bude možné podávat i u obecných soudů kdekoli v Evropě a nedá se vyloučit, že mohou uspět zejména v Rakousku a v Německu, kde jsou Benešovy dekrety považovány za protiprávní.

Lisabonská dohoda počítá s tím, že rozsudky obecných soudů budou členské země uznávat a respektovat.

A uvědomte si, že i náš ústavní soud na základě žaloby na zkrácení individuálního nároku jednoho poslance zrušil ústavní zákon, ke kterému by jinak musela podat žalobu skupina 41 poslanců, kdyby to nebyla žaloba na zkrácení osobního práva.”

Nejde tedy o “Benešovy dekrety” jako takové, ani o “vrtoch” pana presidenta, jak se nás snaží neustále přesvědčovat media a někteří politici, bohužel i z ODS. Jde jen a jen o zájmy – zájmy občanů ČR na straně jedné a zájmy občanů jiných států na straně druhé.

A president ČR hájí zájmy občanů ČR tak, jak mu předepisuje jeho přísaha. To, co je zarážející, je skutečnost, kolik zdejších “elit” s tím nesouhlasí – a zde bychom se měli důrazně zeptat PROČ. Přitom je totiž nepochybné, že zájmem žádného občana není žít v právní nejistotě.

Pokud jde o naše “lisabonské vyjednavače”, jsou jejich protesty celkem pochopitelné – naprosto v obhajobě zájmů občanů ČR selhali. A to o to vice, že se prostě stačilo připojit k UK a Polsku s žádostí o výjimku. Místo toho máme právně zcela nezávaznou deklaraci parlamentu, která je možná dobrá pro uklidnění špatného svědomí těch, co hlasovali pro LS, ale občanům nepomůže v ničem a jedno vyhlášení schůze ministrů a předsedů vlád, které nemá žádný právní význam, zejména ne pro soudy, že státy nehodlají zasahovat do věcí, které se staly před vznikem EU. Jak dokazuje reakce rakouského kancléře, tak ani toto prohlášení v „různém“ na schůzi Evropské rady neváže představitele jednotlivých zemí v jejich požadavcích na zrušení Benešových dekretů.

A je také pozoruhodné, že žádný z těch, kteří tvrdí, že žádné nebezpečí nehrozí, nemá ty pověstné „gule” na to, aby řekl: „K něčemu takovému dojít nikdy nemůže, což garantuji veškerým svým majetkem.” O svůj majetek totiž evidentně strach mají – o majetek ostatních občanů už ne.

Autor je členem ODS a signatářem petice za referendum k Lisabonské smlouvě