Odlišná stanoviska bývají často tím nejzajímavějším, co lze v rozhodovací činnosti soudů číst. Nejen proto, že nabízejí alternativní pohled, ale také proto, že někdy připomínají základní principy právního státu (Rule of Law), na které většina v konkrétním případě pozapomněla. Přesně tak působí odlišné stanovisko soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové k usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/26. Kauza prezident Petr Pavel.

Nejde přitom o spor marginální. Ve hře je otázka účasti prezidenta republiky na summitu NATO a současně výklad ústavních kompetencí hlavy státu. Většina pléna se rozhodla vydat pofidérní předběžné opatření. Dva soudci však upozornili, že takový krok vyžaduje splnění přísných podmínek, které podle jejich názoru v projednávané věci naplněny nebyly.

Jejich argumentace stojí na několika pevných pilířích. Především připomínají, že předběžné opatření je naprosto mimořádný institut. Není určeno k tomu, aby soud předem naznačoval výsledek sporu nebo zasahoval do politických procesů pokaždé, když se blíží nějaký „významnější termín“. Má sloužit pouze tehdy, existuje-li skutečně naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů nebo hrozí-li zmaření budoucího rozhodnutí.

Slabina rozhodnutí „Baxových věrných“

Právě zde odlišné stanovisko trefně pojmenovává slabinu většinového rozhodnutí. Samotná skutečnost, že se blíží summit NATO, ještě neznamená, že je ohrožen účel řízení před Ústavním soudem. Spor o rozsah kompetencí totiž není sporem o osobní práva konkrétního prezidenta. Je to spor o objektivní právo, tedy o vymezení pravomocí státních orgánů. I kdyby Ústavní soud rozhodl až po summitu, jeho rozhodnutí by neztratilo význam. Naopak by závazně vyjasnilo kompetence do budoucna.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.