Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Některé soudní výroky jen potvrzují nezávislost soudů a soudců. Nezávislost na znění zákona.

k Martin Koutný 25.3.2026 7:54 a M Grundmann 25.3.2026 8:17.

Četl jsem z článku jen prvních 11 řádek až po ,kdo konkrétně právo aplikuje ́. Autor píše: ,,zakázané je to, co je výslovně definováno jako protiprávní . . ." Naprosto mylná představa o trestním právu. Dá se i z ní dovodit proč české trestní právo není správně funkční a jak moc ho předchozí zločinný režim zkorumpoval.

Trestní zákony. Zákon nezakazuje. Zakazovat zákonem nedává smysl. Zákon ve své první části popisuje čin jehož provedení je trestné. V druhé části popisuje trest.

Příklad:TRESTNÍ ZÁKONY ČESKOSLOVENSKÉ platné v ČECHÁCH A V ZEMI MORAVSKOSLEZSKÉ. Praha 1933, strana 122. Jak zákony v knize chápu jsou to v podstatě zákony rakousko-uherské. Násilné smilstvo. §125.

Kdo osobu ženskou nebezpečným vyhrožováním, skutečně vykonaným násilím nebo lstivým omámením smyslů učiní neschopnou, by mu odpor činila a ve stavu tomto ji zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva.

Trest.Trestem násilného smilstva jest těžký žalář mezi pěti a deseti lety. Vzešla-li z toho násilí osobě, jíž ublíženo, důležitá škoda na zdraví . . . . atd . . . způsobena smrt, tresce se těžkým žalářem doživotním. Pan M Grundmann a jemu podobní jsou úplně mimo.

Jako hezký, ale uvědomujete si, že tím ze zákona děláte cenový výměr? V regálu si můžu vzít pivo, cenou je 20(???) korun. Holku můžu legálně zmermomocnit, cenou je iks let ve vězení.

Buď jak buď, ani státní složky zemí EU již nezvládají ochránit své občany a jejich majetky. V určitých oblastech již nezvládají ochránit ani samy sebe. V zemích Eurosajuzu začíná být kvalita života hodně diskutabilní. Hlavně po setmění...

Presumpce neviny je už dávno hrubě porušována v případech údajných znásilnění, kdy v podstatě k odsouzení muže stačí tvrzení ženy, podepřené papírem od psycholožky.

To, co popisujete, není ani tak důkazem systematického porušování presumpce neviny v jedné konkrétní oblasti, ale spíše projevem obecnější iluze, kterou si o právu a spravedlnosti často vytváříme.

Mnoho lidí vychází z představy, že existuje jakýsi neutrální a objektivní mechanismus, který „zjišťuje pravdu“ a podle ní rozhoduje. Ve skutečnosti je ale právo jen institucionalizovaný rámec pro řešení konfliktů – a ty konflikty mají svou vlastní dynamiku, která je často bližší střetu zájmů než hledání pravdy.

V mezilidských sporech – ať už jde o majetek, vztahy nebo trestní obvinění – jednotlivé strany typicky nejednají jako neutrální nositelé faktů. Jednají jako aktéři, kteří maximalizují svou pozici. Používají argumenty, důkazy, emoce i reputační tlak jako nástroje. Právo jim k tomu poskytuje strukturovaný prostor, ale samo o sobě tuto logiku nemění.

Proto také chování účastníků řízení často nesouvisí primárně se „skutkovou podstatou“ v abstraktním smyslu, ale s tím, jak lze druhou stranu oslabit, znevěrohodnit nebo dostat do horší procesní pozice. To se netýká jen obvinění ze znásilnění – totéž vidíte v obchodních sporech, rozvodech, pracovněprávních konfliktech nebo daňových řízeních.

Presumpce neviny v tomto kontextu není popisem reality, ale normativní brzdou – pokusem omezit tuto konfliktní dynamiku alespoň v trestním právu. Funguje ale jen do té míry, do jaké jsou instituce schopny odolat tlaku těchto strategií. A to je vždy nedokonalé.

Problém tedy není primárně v tom, že by jedna konkrétní agenda „porušovala“ presumpci neviny. Problém je v tom, že lidé očekávají od práva něco, co ve své podstatě nemůže plně poskytovat – totiž čistě spravedlivé a pravdivé rozhodování nezávislé na konfliktní povaze lidského jednání.

Ještě.

Nedávno, v deníku MF Dnes 3.2.2026 str 3 se objevil článek STÁTNÍ ZÁSTUPCI VARUJÍ PŘED ROZKLADEM ŘÁDU.

Netřeba si dělat starosti. Řád byl rozložen již dávno teď jde jen o to jak se s tím popasovat a věc začít řešit. Pan Petr Kolman právník zde správně psal že kodex (měl ale zřejmě na mysli zákon) bez sankce tedy bez postihu nebo bez trestu se snadno stává prázdným klišé. To jsme ještě v 1933 dobře věděli když platil §125.

Jako kolosální ,,srandu" vidím instituci která se zve Ústavním soudem a kterou tak ale VŠICHNI zveme! -give a credit when it ́s due - přičemž si dává za úkol vymýšlet různé nálezy aby její předseda ve stejný okamžik nejen sebe ale i své kolegy a i některé z nás pak informoval že její nálezy jsou sice závazné ale ne vynutitelné??!! Asi by mu pan Petr Kolman měl promluvit do duše než z toho státní zástupce trefí šlak.

Ta úvaha o „rozkladu řádu“ spíše popisuje pocit než realitu. Současný stav je ve skutečnosti poměrně normální – právní systémy vždy obsahují napětí mezi pravidly, jejich výkladem a vynucováním. To, co dnes vidíme, je spíše větší viditelnost těchto napětí.

To ale neznamená, že se systém nemůže rozpadat. Právní řád se neudržuje sám. Funguje jen tehdy, pokud existuje trvalý tlak na dodržování pravidel a omezení diskrece. Pokud tento tlak slábne, systém se nezačne hroutit okamžitě, ale postupně se rozvolňuje.

Problém tedy není v tom, že by dnešní stav byl výjimečně špatný. Problém je, že se může nenápadně měnit jeho struktura – od pravidel k posuzování. A právě tento posun bývá pro stabilitu systému nejrizikovější.

Nabytí majetku, včetně nabytí peněz, by mělo být řádně zdaněno.

Takže nikoli zabavení majetku, ale dodatečné zdanění rozdílu mezi oficiálním příjmem a neoficiálním příjmem.

Definujte "neoficiální příjem".

Což o to, čistě z hlediska trestního dokazování, založeném na presumpci neviny, lze s panem Grundmannem souhlasit.

Ovšem, je zde ještě druhý, aspekt. že u nás neplatí jenom trestní řád, takže ani neplatí tak úplně že " vše ostatní je zcela volně dovoleno.

Ve skutečnosti, totiž a dle jiných zákonů naprostou většinu činností smí občané provádět pouze po registraci u státu, který jim k tomu vydá povolení. A že - dle těchto dalších zákonů má občan povinnost předávat státu další stanovené podrobné informace, související s těmito provozovanými činnostmi.

Což se - a to se nedá popřít, týká zejména - činností výdělečných. Kde občan musí státu sdělovat, jaké výdělečné činnosti provádí, jaké z nich má příjmy , a taky rovněž z ní odvádět daně. A dokonce i ty případy, kdy občan daně z některých příjmů neplatí ( (třeba dědictvím v první skupině, a pod) musí rovněž i tyto příjmy, úředně nahlásit a zaevidovat. A že rovněž veškeré přesuny majetku, jak třeba nákupy nemovitostí, automobilů. apod, jsou u státu evidovány. Nehledě na to, že i banky si vedou dlouhodobé záznamy o prováděných převodech a mohou je státu na vyžádání předat.

Tudíž je vidno - že stát může velice snadno, při bližší kontrole odhalit nesoulad mezi výší majetku, který občan vlastní - a mezi tím, který mu, v rámci povinností, nařízených těmito zákony, do té doby nahlásil.

A pak se tedy tato debata zúží na tu otázku, co má tedy potom stát dělat - když takový a větší nesoulad v majetku zjistí, a dokonce v souvislosti s trestním stíháním.

Což se dá potom řešit různě. Stačí třeba připomenout, že když na konci dvacátých let v USA snažili utlumit vysokou zločinnost, tak si uzákonili, že i ze zločinu je třeba hlásit a platit daně. Což sice z těch zločinců, kupodivu nikdo nedělal - ovšem pak ho pak šlo na základě porušení toho zákona taky snadno odsoudit, když se u něj nějaký takový větší, nehlášený majetek zjistil.

Tato námitka stojí na implicitním předpokladu, že stát má k dispozici dostatečně úplný a konzistentní obraz ekonomické reality jednotlivce. To ale platí jen v relativně jednoduchých případech – typicky u zaměstnance s jedním příjmem v jedné jurisdikci. Jakmile se realita vzdálí tomuto modelu, začne se tato představa rozpadat.

U složitějších ekonomických aktivit není problém jen v tom, že by někdo něco „nehlásil“. Problém je, že samotná struktura informací je fragmentovaná. Hodnota majetku není objektivní veličina – často se liší podle metodiky ocenění, účetních pravidel nebo aktuální situace. V řadě případů existuje více legitimních interpretací téhož stavu. Účetní výkazy pak nejsou přímým obrazem reality, ale jejím formalizovaným přiblížením, které je závislé na pravidlech dané jurisdikce.

Situace se dále komplikuje v okamžiku, kdy činnost probíhá ve více státech současně. Každý právní řád pracuje s jinými definicemi, jinými evidencemi a jinými požadavky na prokazování. To, co je v jedné zemi považováno za dostatečný důkaz, může být v jiné zemi zcela nedostatečné. Vzniká tak paradox: člověk splňuje všechny povinnosti podle jednotlivých právních řádů, ale přesto není schopen vytvořit jednotný, všemi uznávaný obraz své situace.

Důsledkem je, že „nesoulad“ nemusí znamenat skrytou kriminalitu, ale pouze nesoulad mezi různými způsoby evidence a interpretace. A právě tento typ nesouladu je v praxi častý. Není výjimkou, že i relativně základní skutečnosti – existence právnické osoby, místo pobytu, oprávnění podnikat nebo absence dluhů – jsou obtížně prokazatelné napříč jurisdikcemi.

Konkrétní zkušenosti to ilustrují velmi dobře. Pokud banka v jedné zemi odmítne uznat oficiální doklady vydané orgánem jiné členské země EU, nejde o selhání jednotlivce, ale o neslučitelnost systémů. A pokud má být v takovém prostředí jednotlivci uložena povinnost „uspokojivě vysvětlit“ svůj majetek, stává se tato povinnost problematickou už ve své podstatě.

Stačí otestovat na Agrofertu a Blábolišovi.

Jak vy ten test měl vypadat?

Máte dojem, že Babiš nemá na Agrofert účtenky? Nebo ho chcete trestně stíhat za nevhodnou cenu (vysoká = vydírání; nízká = špatný hopodář)?

Jo moment, máte recht. Vždyť on ten svěřenský fond nebo na co to Babiš převedl získal Agrofert aniž by za něj zaplatil. V tom je určitě nějaká lumpárna .- Agrofert zkonfiskovat, zodpovědné osoby fondu zavřít.