Od pravidel k vysvětlitelnosti

Debata o zabavování majetku nevysvětleného původu se obvykle vede v rovině presumpce neviny. To je oprávněné, ale ve skutečnosti nedostatečné. Skutečný problém neleží jen v obrácení důkazního břemene, ale v hlubší změně logiky, podle níž se posuzuje jednání jednotlivce. Klasický právní stát stojí na jednoduchém a dlouhodobě stabilním principu: zakázané je to, co je výslovně definováno jako protiprávní, zatímco vše ostatní je v principu dovoleno. Právo zde nevyžaduje, aby jednání dávalo smysl, aby bylo efektivní nebo aby odpovídalo nějakému sdílenému modelu racionality. Stačí, že neporušuje zákon. Tento rámec má zásadní vlastnost – umožňuje jednotlivci předem vědět, jaké jednání je přípustné, a tím vytváří prostor, který je relativně nezávislý na tom, kdo konkrétně právo aplikuje.

Navrhovaná logika „nevysvětleného majetku“ tento princip nenápadně, ale významně posouvá. Nezkoumá se konkrétní porušení zákona ani konkrétní trestný čin, ale dostatečnost vysvětlení. Jinými slovy: nestačí být nevinen, je třeba být i přesvědčivý. Na první pohled to působí jako pragmatická reakce na realitu moderní kriminality, která skutečně dokáže skrývat původ majetku za složité struktury a právní konstrukce. Stát se pak ocitá v situaci, kdy existuje silné podezření, ale chybí přímý důkaz. V takovém kontextu se požadavek vysvětlení jeví jako rozumné řešení. Jenže právě zde se začíná měnit struktura celého systému, protože „dostatečné vysvětlení“ není objektivní kategorie. Nemá pevnou hranici, nelze ho přesně definovat a vždy závisí na tom, kdo ho posuzuje.

Tím se mění i logika dovoleného jednání. Původní model, v němž je dovoleno vše, co není zakázáno, se v praktickém důsledku posouvá směrem k modelu, v němž je bezpečné především to, co je zároveň dostatečně vysvětlitelné v rámci určitého interpretačního rámce. A vysvětlitelnost není vlastnost jednání samotného, ale vztah mezi jednáním a tímto rámcem. Nejde tedy jen o to, co člověk skutečně udělal, ale i o to, zda je schopen své jednání převést do jazyka a logiky kontrolora. Prostor svobody tak přestává být vymezen výhradně zákonem a začíná být částečně vymezován očekáváním.

Tento posun má ještě jeden, méně zjevný důsledek, který souvisí s tím, jak lidé ve skutečnosti uvažují. Lidské jednání často nevzniká jako výsledek čisté racionální úvahy, kterou lze následně jednoduše popsat. Naopak, rozhodnutí bývá často intuitivní, situační a až dodatečně je doplněno vysvětlením, které má obstát před ostatními. Právě proto je vazba na právní konstrukci zásadní: pokud právo začne sankcionovat nedostatečné vysvětlení, opírá se o něco, co není stabilním odrazem samotného jednání, ale spíše jeho dodatečnou interpretací. Vysvětlení tedy není nutně přístupem k pravdě o jednání, ale spíše jeho sociální reprezentací.

Pokud na tento proces navážeme právní důsledky, začneme ve skutečnosti hodnotit nikoli samotnou realitu, ale kvalitu jejího vyprávění. Ten, kdo lépe ovládá jazyk, normy a očekávání hodnotitele, bude schopen nabídnout přesvědčivější vysvětlení bez ohledu na skutečný původ majetku. A naopak někdo s legitimním, ale netypickým nebo obtížně sdělitelným příběhem může selhat. Kritérium posuzování se tak alespoň částečně přesouvá od otázky legality k otázce interpretovatelnosti.

Zastánci této legislativy často argumentují tím, že zločinci dokážou obejít každý přesně definovaný rámec, a proto je nutné zavést rámec flexibilní. Tento argument je vnitřně konzistentní, ale jeho důsledkem je posun od pravidel k posuzování. A posuzování není neutrální – vždy závisí na konkrétním úsudku.

Právní stát přitom nevznikl proto, aby úsudek odstranil, ale aby ho omezil a učinil přezkoumatelným. Aby rozhodování nebylo založeno primárně na tom, co si někdo myslí, ale na tom, co lze prokázat podle předem daných pravidel. Pokud se tento poměr začne obracet, systém má tendenci být odolnější vůči obcházení, ale zároveň méně předvídatelný a hůře napadnutelný. Formálně zůstávají zachovány procesní záruky, ale prakticky se zmenšuje prostor, ve kterém lze rozhodnutí účinně zpochybnit, protože chybí pevné body, o které by se taková kritika mohla opřít.

Nejde tedy jen o otázku, zda stát v jednotlivých kauzách získá zpět konkrétní prostředky, které považuje za výnos z trestné činnosti. Jde o to, zda jsme ochotni přijmout model, v němž musí být každé jednání nejen legální, ale i srozumitelné pro hodnotitele. Takový systém má tendenci být obtížněji obejitelný, protože není založen na pevných pravidlech. Zároveň je ale hůře zpochybnitelný, protože jeho jádrem je interpretace, nikoli norma.

A právě tato kombinace je z hlediska struktury moci klíčová. Právo totiž nemá jen bránit kriminalitě, ale také chránit jednotlivce před tím, aby byl posuzován podle cizího úsudku bez jasně vymezených hranic. Pokud tuto funkci oslabíme, může se postupně měnit i povaha celého systému – od pravidel k očekáváním, od důkazu k interpretaci, od neviny k vysvětlitelnosti. A to je změna, kterou nelze chápat jako pouhý technický detail.

miloslavgrundmann.substack.com