Ústavní soud (ÚS) nedávno uložil pořádkovou pokutu 25 tisíc korun pražskému advokátovi, který ve své ústavní stížnosti argumentoval judikaturou, jež, jak se ukázalo, neexistuje. Dospěl totiž k závěru, že advokát bez kontroly převzal výstupy umělé inteligence. Příběh je to na první pohled jednoduchý, téměř učebnicový: advokát pochybil, byl potrestán, spravedlnost zvítězila. Jenže právě tady začíná problém. Ústavní soud totiž není, a nemá být, inspektorátem kvality advokátní práce. Jeho úkolem není vychovávat advokáty, trestat jejich profesní nedbalost ani suplovat činnost profesních komor. Pokud se touto cestou vydá, ocitáme se na šikmé ploše, na jejímž konci stojí soud, který nejen rozhoduje, ale také disciplinárně trestá účastníky řízení za to, jak kvalitně odvádějí svou práci.

Problém: posun role ÚS

Vztah klienta a advokáta je soukromoprávní, nikoli veřejnoprávní. Advokát klientovi poskytuje službu, za niž nese odpovědnost. Pokud je služba vadná, existují k tomu určené mechanismy: odpovědnost za škodu, náhrada škody, kárné řízení před Českou advokátní komorou (ČAK), případně civilní soud. Ústavní soud mezi ně nepatří. Koneckonců pokuta udělená advokátovi šla do státní pokladny, nikoliv na účet (údajně) poškozeného klienta. Argument, že ÚS „musel reagovat“, neobstojí.

Ústavní soud má plné právo takové podání odmítnout (jako zmatečné), kritizovat jeho úroveň, ba dokonce v odůvodnění třeba i nešetřit ironií. Mohl také upozornit ČAK, že jeho člen jedná „neprofesionálně“. Nemá však udělovat pokuty za nekvalitní právní práci. To není ochrana ústavnosti, to je výchovný dohled.

Připusťme nepříjemnou analogii. Pokud bychom stejnou logiku aplikovali opačně, mohla by Česká advokátní komora (nebo jiná profesní komora – notářská, exekutorská, stomatologická) začít ukládat soudcům pokuty za nekvalitní rozsudky v jejich věcech. A že by bylo z čeho vybírat. Ostatně, samotná existence odvolacích a dovolacích instancí je tichým přiznáním, že ani soudy nejsou neomylné. Navzdory tomu by podobný postup považoval každý za absurdní a nepřijatelný zásah do soudní moci.

Umělá inteligence je v tomto případě jen kulisou. Skutečný problém není AI, ale posun role ÚS. Dnes pokuta za neexistující judikaturu, zítra za stylistiku, pozítří za „nedostatečně přesvědčivou argumentaci“. A kde se to zastaví? Ústavní soud by měl zůstat tím, čím být má: soudem ochrany ústavnosti, nikoli arbitrem profesní kvality advokátů. Jinak se může snadno stát, že vedle ochrany základních práv začne – mimoděk – chránit i vlastní nervy před špatně napsanými podáními.

Jen pro bohaté?

Když už jsme nakousli tématiku ústavního soudnictví v Česku. Vidím, zde ještě jeden dlouhodobý problém. Za spornou pokládám v české kotlině nutnost být u ÚS povinně vždy zastoupen advokátem. Což plyne nyní ze zákona. Je otázkou, zda jde o skutečnou pomoc účastníkům řízení, anebo spíše o hráz, jež má odradit žadatele o spravedlnost.

Jinak řečeno, problém spočívá v tom, že je někomu odepřen přístup k ÚS, a především spravedlnosti, jen proto, že si nemůže dovolit advokáta. Nepovažuji za korektní, že český občan (o cizincích ani nemluvě) musí zaplatit například 30 (nebo ještě víc) tisíc korun za to, že mu advokát vypracuje takzvanou ústavní stížnost. Nebo je snad dnes spravedlnost výhradně pro bohaté?

Možná, že jedním z mnoha úkolů nové Babišovy vlády v oblasti justice a spravedlnosti je odstranit tento středověký odstrašující „majetkový census“. Tedy nastavit systém tak, aby se na ÚS mohli obracet i běžní poškození lidé. Bez nutnosti zbytečného a nákladného obligatorního zastoupení advokátem. Jak jsem již předeslal, spravedlnost nesmí být jen pro majetné, ale pro všechny. Koneckonců rovnost byla a je také zásadní evropskou ústavní a lidskoprávní hodnotou.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.