Níže uvedený text píši popaměti, vychází z projevu na neveřejné části schůze Senátu ohledně návrhu na žalobu prezidenta.

Podat ústavní žalobu je jedním z nejvýznamnějších práv Senátu, proto jsem přistupoval k této věci s maximální zodpovědností.

Činy z minulého volebního období

Ústavní žaloba se skládá z 8 bodů. Pět z nich (A, B, C zcela a D a H zčásti) jsou činy z minulého volebního období, které jsou dle mého právního názoru po uplynutí tohoto volebního období nežalovatelné.

Autoři žaloby se touto problematikou v odůvodnění žaloby na str. 54 až 55 zabývají a tvrdí, že funkce prezidentovi od spáchání činů z minulého období nezanikla, neboť v poslední den minulého volebního období 8. března 2013 složil slib, kterým zůstal ve funkci prezidenta, a proto může být i nyní žalován za činy z prvního volebního období.

Já mám ovšem zcela jiný právní názor, neboť Ústava stanovuje v čl. 55 prezidentovi volební období na pět let, tzn. že mu funkce započatá složením slibu dne 8. března 2013 skončila 8. března 2018. Ústava čl. 55: Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu. Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem složení slibu.

Funkce prezidenta započatá dne 8. března 2018 složením slibu ve 14.09 hod., která bude ukončená 8. března 2023, je tedy zcela novou funkcí, získanou de iure zcela nezávisle na původní funkci, novou kandidaturou na prezidenta a vítězstvím v této kandidatuře. De iure se jedná o nového prezidenta, byť jde o tutéž fyzickou osobu. Na tom nic nemění ani to, že se funkce starého a nového prezidenta 8. března 2018 po 9 hodin a 51 minut překrývaly. Je to ostatně obdobné jako u voleb senátorů.

V odůvodnění žaloby je na str. 55 dále uvedeno, že zákon o Ústavním soudu č.182/1993 Sb. zná pojem „zánik funkce uplynutím doby“, to je ovšem citace neúplná, ve skutečnosti zná zákon o ústavním soudu pojem „zánik funkce uplynutím doby, NA KTEROU BYL ZVOLEN“, jedná se o § 98 (3): „Okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu nebo že jeho funkce zanikla uplynutím doby, na kterou byl zvolen, není důvodem k zastavení řízení.“

Shoduji se s autory žaloby v tom smyslu, že z citovaného paragrafu plyne, že řízení musí být zahájeno v době, kdy je prezident ještě ve funkci. Z neúplného pojmu „zánik funkce uplynutím doby“ a vzhledem k překryvu dne 8. března 2018 autoři žaloby odvozují, že doba ještě neuplynula. Jenže pojem zní „zánik funkce uplynutím doby, NA KTEROU BYL ZVOLEN“ a to znamená, že funkce prezidenta započatá dne 8. března 2013 zanikla dne 8. března 2018. To znamená, že i ze zákona o Ústavním soudu plyne stejný závěr jako z Ústavy, a to že po dni 8. března 2018 jsou činy z prvního volebního období nežalovatelné.

Rekapitulace: Autoři žaloby tím, že obě funkční období spojili v jedno, udělaly ze dvou pětiletých mandátů jeden desetiletý, což odporuje Ústavě, která explicitně stanovuje, jak jsem již uvedl, mandát pětiletý, i zákonu o Ústavním soudu, který zná pojem „zánik funkce uplynutím doby, NA KTEROU BYL ZVOLEN“

Zákon o ústavním soudu také v § 102 (2) stanoví, že v případě vyhovění žalobě prezident ztrácí prezidentský mandát a způsobilost jej znovu nabýt. Z tohoto ustanovení je patrné, že Ústavní soud odebírá pouze mandát, který je v době podání žaloby mandátem současným, a zbavuje způsobilosti nabýt mandát, který by byl v den podání žaloby mandátem budoucím. To znamená, že naposledy na společné schůzi obou komor v poslední den prezidentova prvního mandátu dne 8. března 2018 mohl být prezident republiky žalován za činy spáchané v období 2013-2018. V takovémto případě by mu nepochybně nebylo umožněno složit slib na druhé funkční období do doby rozhodnutí Ústavního soudu.

Dle logiky autorů žaloby by však mohl být během druhého funkčního období žalován prezident, který by si v druhém funkčním období vedl naprosto vzorově, za činy v prvním volebním období, a byl by za to zbaven mandátu druhého volebního období. To by bylo nejen protiústavní, ale i naprosto absurdní.

Dle logiky autorů žaloby možnost žalovat prezidenta republiky v roce 2019 za činy z roku 2013 závisí na tom, jestli prezident republiky složil svůj slib do druhého volebního období 8. nebo 9. března 2018. To je přeci taktéž naprosto absurdní.

Závěr k tomuto bodu mého vyjádření: body žaloby A, B, C, D a H jsou z důvodu jejich minimálně částečného průběhu v prvním volebním období zařazeny do žaloby nesmyslně.

Fotbalová paralela: Rozhodčí nemůže v současném utkání vyloučit fotbalistu za faul v minulém utkání. Ovšem mohl ho za faul v minulém utkání vyloučit v tom minulém utkání a fotbalista by pak nepochybně dostal trest, kdy by nemohl nastoupit v utkání následujícím.

Bod E – Miroslav Poche

Autoři žaloby tvrdí, že nejmenováním Miroslava Pocheho na funkci ministra porušil prezident hrubě Ústavu. Přikládám jako přílohy dopisy, které obsahující následující:

24. června 2018 píše pan prezident panu premiérovi – návrh ČSSD na Miroslava Pocheho se mně nelíbí, chtěl bych Jana Hamáčka (na listinu odkaz zde)

25. června 2018 v 9.10 hod. píše pan premiér panu prezidentovi – navrhuji Miroslava Pocheho (na listinu odkaz zde a zde)

25. června 2018 v 9.10 hod. píše pan premiér panu prezidentovi druhý dopis – jestli nechcete Miroslava Pocheho, tak navrhuji Jana Hamáčka (na listinu odkaz zde)

Dopisy tedy dokazují, že to byl premiér, který umožnil prezidentovi jmenovat buď Pocheho, nebo Hamáčka dle jeho vlastního výběru, když v ten samý den, v tu samou hodinu, v tu samou minutu, kdy mu poslal návrh na Pocheho, mu jako alternativu navrhnul Hamáčka. Žaloba je tudíž v tomto bodě naprosto a zcela nesmyslná.

Bod F – soudci

Dle mého takový podivný bod. V květnu 2018 rozhovor mezi čtyřma očima mezi prezidentem a předsedou Nejvyššího soudu, v lednu 2019 tvrdí již bývalý předseda Nejvyššího soudu v rozhovoru pro časopis, že mu prezident nabízel post předsedy soudu ústavního. Nejsem oprávněn předjímat, že je jeden z rozhovoru mezi čtyřma očima lhář a druhý Mirek Dušín. Nemůžu v tomto bodě přijímat jakýkoli závěr. Celé je to takový divný bod.

Bod G – Antonín Staněk

Shodují se ústavní právníci, že když není uveden termín, je povinnost jednat bez zbytečného odkladu. Nicméně v jednom čl. Ústavy je tento pojem uveden explicitně. Ústava: Čl.45 Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu. A dosud nikdo nikdy nevysvětlil, proč je tento pojem uveden zde explicitně a jinde není. Mně z toho v logice věci vyplývá, že tam, kde není tento pojem uveden explicitně, tak sice platí také, ale nepohlíží se na něj tak striktně.

A nyní ruku na srdce. Opravdu si někdo myslí, že je slib odvolání po šesti týdnech s termínem do konce měsíce července, tzn. celkem po dvou měsících hrubým porušením Ústavy, které je uvedeno v Ústavě jako alternativa velezrady, za kterou se odnímá prezidentský mandát?

Nebudu nyní srovnávat s činy předchozích prezidentů, ale dovolím si porovnání s činy zákonodárců, tedy těch, kteří ústavní žalobu na prezidenta podávají.

Ve dnech 2. a 3. května zamítl či pozměnil Senát jedenáct zákonů. Do Poslanecké sněmovny se vrátily 6. května. A sněmovna s nimi byla povinna podle Ústavy naložit bez zbytečného odkladu, neboť to přeci uvádí Ústava: Ústava Čl.47 (1) Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. (2) Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Nemluvě o zákonu: zákon o jednacím řádu poslanecké sněmovny č. 90/1995 Sb. § 97 (3) Jestliže Senát návrh zákona usnesením zamítne, předseda jej na nejbližší schůzi, … předloží Sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. (4) Jestliže Senát vrátí Sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy, předseda jej na nejbližší schůzi předloží Sněmovně znovu, aby o něm hlasovala.

No a co se dělo. V týdnu od 28. května sněmovna senátní vratky neprojednala, v týdnu od 4. června sněmovna senátní vratky neprojednala, v týdnu od 18. června sněmovna projednala jen čtyři, zbývajících sedm ne a schůze skončila. Na nové schůzi od 9. července sněmovna senátní vratky opět neprojednala a v poslední den schůze, 12. července, se rozhodla všechny sněmovní tisky vyřadit z programu schůze. Jediný klub, který se tomu bránil, byl klub KDU-ČSL, ale s výjimkou svého předsedy pana Výborného, ten pro vyřazení všech senátních vratek hlasoval. Piráti hlasovali někdy pro vyřazení, někdy proti, jak se jim to hodilo. A všech zbývajících sedm klubů hlasovalo pro vyřazení senátních vratek. Přitom všichni věděli, že další schůze je až od 10. září. To znamená, že nejdříve až po více než čtyřech měsících splní zákonodárci v Poslanecké sněmovně svojí ústavní povinnost projednat zákony ze Senátu bez zbytečného odkladu. A co se stalo? Nic, nikomu to nevadilo ani ve sněmovně, tam dokonce návrh na vyřazení jedné z vratek předkládal osobně předseda Ústavně-právního výboru Marek Benda, ani tady v Senátu, jen poslanec Zbyněk Stanjura, když již v úterý 9. července navrhoval jednu ze senátních vratek vyřadit, to nazval, že to není ústavně konformní.

Když si tyto záležitosti srovnáte vedle sebe, tak vám skutečnost, že by zákonodárci, kterým trvá jednání bez zbytečného odkladu minimálně více než čtyři měsíce, měli dát ústavní žalobou na prezidenta, kterému to trvá dva měsíce, tak to působí dokonce směšně.

 Autor je senátor za STAN+SLK