PRÁVO: Je Nagygate skutečně Nagygate?
aneb Několik otázek pro přemýšlivé občany a ministra vnitra
V souvislosti s mediálně naprosto dominantní kauzou posledních dní mě stále více trápí několik zásadních otázek. Pro celou kauzu se vzhledem ke komplikované propojenosti různých skutečností těžko hledá souhrnný název. Sama média však pro kauzu atraktivní název našla po americkém vzoru a termín NAGYGATE se, zdá se, vžil. Po vypuknutí aféry, v prvních hodinách a dnech velké "realizace", bylo pozoruhodné sledovat neschopnost nejvyšších představitelů našeho státu na vzniklou situaci reagovat. Prezident republiky, předseda vlády, ministr vnitra, ministr obrany ani nikdo jiný z vysokých ústavních činitelů nebyli schopni zaujmout k dění jakýkoliv postoj, což shodně odůvodňovali naprostou absencí informací. Jako jediná upozornila na tuto absenci jako systémový problém předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR Miroslava Němcová, která však za své emotivní vystoupení okamžitě schytala dávku kritiky ze strany většiny médií. Ta se shodla na triviálním zkratkovitém hodnocení: Je přece dobře, že o vyšetřování potenciální trestné činnosti politiků právě politici nevěděli. Jeden z komentátorů dokonce ironicky doporučil předsedkyni sněmovny, aby si sehnala odborníka na trestní právo. U tohoto rádoby chytrého, ve skutečnosti však kýčovitě nevěcného závěru téma neinformovanosti ústavních činitelů a státních institucí zatím usnulo. V médiích se mezitím postupně objevují první texty, kladoucí si otázky po správnosti propojení jednotlivých na první pohled nesouvisejích kauz do jedné velké "realizace".
Stejně tak se objevují otazníky ohledně zvoleného postupu, škod na zahraniční pověsti státu, teatrálního zásahu na Úřadu vlády ČR či nad prováděným zatčením vrcholných představitelů vojenského zpravodajství takřka před celým světem.
Nejvíce bují pozoruhodně košaté úvahy o motivech policie, státních zástupců, můžeme dokonce číst fantastické analýzy o potenciálním "globálním" pozadí případu, hledající výklad až v mezinárodních souvislostech velkých energetických tendrů, souboji globálních hráčů a jejich tajných služeb. Padají termíny "pokus o státní převrat", "justiční puč". Aniž bych zpochybňoval legitimitu takových úvah (to je na jiný text), pokusil bych se pro začátek zůstat velmi při zemi, utlumit emoce a položil banální, leč o to zásadnější otázku:
Bylo postup Policie ČR v této věci legální?
Na tuto otázku mě přivedl nedávný výrok náměstka olomouckého vrchního státního zástupce Komára, který zpochybnil iniciační roli trestního oznámení advokáta Lásky tím, že přiznal, že celé dění průběžně sledují on-line - dle známých faktů po velmi dlouhé období předcházející kauzám zneužití vojenské rozvědky a tzv. trafik.
Po tomto konstatování si nelze nepoložit dvě zásadní otázky:
1. Proč policie sledující celé dění on-line nezabránila v páchání a dokonání některých – dle ní – trestných činů, nechránila oprávněné zájmy poškozených, či nezabránila dalším, dokonce celospolečenským škodám? Proč nechala skutky dokonat a v řadě případu ještě několik měsíců poté nekonala?
2. Proč policie neinformovala o zjištěných dějích s důsledky pro činnost základních institucí státu a jeho vnitřní i vnější bezpečnost příslušné orgány a instituce, ačkoliv je tak povinna učinit?
Tyto otázky nejsou fantasmagoriemi o roli zahraničních agentů, ani jiným typem efektních spekulací, nýbrž vyplývají přímo ze základního zákona, jímž se činnost policie řídí, ze zákona 273/2008 Sb. O Policii ČR.
I. Absence informací
Začněme na první pohled jednodušším z obou témat. Uvedený zákon v § 78 praví:
Předávání informací
(1) Policie předává zpravodajským službám České republiky, Vojenské policii, ministerstvu, Vězeňské službě České republiky, Celní správě České republiky a dalším orgánům veřejné správy informace včetně informací zpracovávaných v policejních evidencích, které získala při plnění svých úkolů, je-li to nezbytné pro plnění úkolů v rámci jejich působnosti.
(2) Policie nepředá informace, pokud by to ohrozilo plnění úkolů policie.
Je zjevné, že případná trestná činnost spočívající ve zneužití vojenského zpravodajství spadá do působnosti celé řady orgánů a institucí, působících na poli vnitřní i vnější bezpečnosti. Dle příslušného sdělení obvinění sledovaným osobám navíc došlo k přípravě, páchání a dokonání skutků na podzim loňského roku. Policie přesto nekonala a dle dosud dostupných informací o problému neinformovala ministra obrany, ministra vnitra, předsedu vlády, členy Bezpečnostní rady vlády, ministra zahraničí, Bezpečnostní informační službu… Po mnoha měsících naopak vtrhla na půdu státních orgánů a tváří v tvář celému světu teatrálně zatkla některé z nejvýše postavených osob v bezpečnostní hierarchii republiky.
Odstavec II. tohoto paragrafu definuje podmínku, omezující informační povinnost policie, která však zjevně v konfrontaci s realitou v tomto případě nemůže uspět. Dokonce ani argument osobní zaujatosti předsedy vlády v souvislosti s faktem dlouhodobého sledování vedoucí jeho sekretariátu při vědomí šíře agendy a zodpovědnosti vyplývající z náplně práce této osoby se jeví jako velmi slabý. I zamilovaný a rozvádějící se předseda vlády zůstává premiérem. Neinformovat jej o bezpečnostním riziku v jeho bezprostředním okolí a nechat soustavně sledovat hlavní centrum výkonné moci ve státě je velmi hraniční. Zcela však jde vyloučit, že by v další hierarchii státních institucí neexistovaly osoby, jejichž informování by práci policie neohrozilo. V případě zneužití vojenské rozvědky vrchní ředitelkou Sekce kabinetu předsedy vlády a nejvyššími představiteli rozvědky je to nepochybně ministr obrany, BIS, někteří členové bezpečnostní rady či president republiky.
Existují tedy pouze dva možné závěry, které lze na základě uvedených skutečností vyvodit:
- Policie flagrantním způsobem porušila jednu ze svých základních povinností a nese plnou zodpovědnost za všechny způsobené škody na poli vnější i vnitřní bezpečnosti
- V případě, že policie některé složky informovala, ty zjevně nezafungovaly, zodpovědnost pak nesou i ony.
Jakékoliv odvolávky na to, že policisté neměli důvěru, že by informování kterékoliv jiné instituce ohrozilo jejich práci, by byly dokladem nekompetentního přístupu, dokazujícího elementární nezpůsobilost plnit svěřené povinnosti.
Je v zájmu všech občanů se dozvědět, kdo v tomto ohledu v řetězci dění selhal.
II. Pasivní sledování páchání trestné činnosti
Základní smysl existence Policie ČR definuje §2 příslušného zákona:
Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, před- cházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "mezinárodní smlouva").
Předcházení trestné činnosti a ochrana před škodami z ní vznikajícími je základní úlohou policie, ta není zřízena k tomu, aby děj pouze monitorovala a čekala, kdy se jeho obsah stane "zajímavějším" a "trestně-právně" relevantnějším. Představme si ad absurdum situaci, že policista sleduje, jak někdo někoho mlátí, a čeká, zda útočník poškozeného nezabije se zdůvodněním, že jde o významnější trestný čin a tato hierarchie legitimizuje rozhodnutí nezasáhnout.
Z dostupných faktů je zřejmé, že trestný čin zneužití vojenského zpravodajství nechala policie proběhnout a dokonat, nijak nezasáhla ani nechránila zájmy poškozených osob a aktivitu formou zatýkání realizovala spolu se státními zástupci až mnoho měsíců po skutku. Materiály, získané případným nezákoným sledování osob vojenskou rozvědkou, byly několik měsíců obviněným k dispozici a mohly tyto osoby dále poškozovat na jejich právech.
Podobně policie přes průběžný monitoring nezasáhla do údajného korupčního jednání bývalých poslanců a dalších osob v souvislosti s kauzou tzv. "trafik".
I zde se přitom objevují první náznaky možných škod v zpochybňováním platnosti úkonů Poslanecké sněmovny v souvislosti s těmito ději (např. církevní restituce), i později v nově vzniklém složení, které mohou být v důsledku obrovské.
Povinnost předcházet a bránit trestné činnosti a chránit zájmy poškozených definuje zákonjakožto povinnost hlavní, paragraf 11 o přiměřenosti postupu navíc praví, že policista a zaměstnanec policie jsou povinni dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma. Nekonat může policie pouze v dále stanovených případech, definovaných v § 10 Iniciativa:Policista nemá povinnost provést úkon nebo jiné opatření, jestliže provádí jiný úkon, zejména plní-li úkoly, při nichž používá operativně pátrací prostředky nebo podpůrné operativně pátrací prostředky, pronásleduje-li pachatele trestného činu, zakročuje-li pod jednotným velením, vykonává-li šifrovou nebo kurýrní službu, při níž by mohlo dojít k ohrožení včasného předání šifrovaných zpráv nebo k ohrožení přepravovaných věcí, získává-li poznatky ze zájmového prostředí podle § 70, jehož přerušení nebo nedokončení by mělo zřejmě závažnější následky než nesplnění těchto povinností.
Přitom paragraf § 70 vysvětluje, že zájmovým prostředím se pro účely tohoto zákona rozumí prostředí, v němž lze důvodně předpokládat získání poznatků důležitých pro zamezování, odhalování a dokumentování trestných činů, ke zjišťování jejich pachatelů a k předcházení těmto trestným činům.
Je tedy zjevné, že jediným zdůvodněním nekonání policie jsou dlouhodobé úkony, prováděné v souvislosti s řešením jiných kauz, kauzy tzv. "trafik" a zejména kauzy ekonomické kriminality tzv. "kmotrů". Z konstrukce zákona o policii jasně vyplývá, že muselo dojít ke konkrétnímu a řádně odůvodněnému rozhodnutí policie, učiněnému některým z jejích orgánů (či státními zástupci?), na základě kterého nedošlo k zásahu, protože:
- Zabránění trestné činnosti aktérů kauzy zneužití vojenského zpravodajství, jejich zatčení či stíhání nebylo realizovatelné bez ohrožení vyšetřování jiných důležitějších kauz.
- Zabránění trestné činnosti aktérů kauzy tzv. trafik splňuje tytéž podmínky.
- Případ ekonomické kriminality tzv. kmotrů je kromě výše uvedeného "neoddělitelného propojení" ve svých následcích důležitější, než kterákoliv z výše uvedených kauz.
Klást si otázky o správnosti a legalitě postupu policie uvedené v tomto článku považuji za naprosto legitimní. Zákon o Policii ČR mi navíc dává jako občanovi možnost si tyto otázky klást nejen ve veřejné diskusi na půdě médií, dává mi i velmi konkrétní právo. Dle § 97 o kontrole policie může každý upozornit na nedostatky v činnosti policejního útvaru, policisty nebo zaměstnance policie, nebo na skutečnost, že se policista nebo zaměstnanec policie dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu, správního deliktu nebo kázeňského přestupku. Policista nebo útvar policie musí upozornění přijmout. Policie do 30 dnů ode dne přijetí upozornění vyrozumí toho, kdo jej učinil, o přijatých opatřeních, pokud o toto vyrozumění osoba požádá.
Rozhodl jsem se toto právo využít a obrátit se s žádostí o prověření správnosti a legálnosti postupu jednoho z policejních útvarů, tj. ÚOOZ přímo na policejního prezidenta Červíčka a ministra vnitra Kubiceho jakožto zřizovatele tohoto útvaru. S napětím budu čekat oněch zákonem stanovených třicet dní na obsah vyrozumění, které mi bude zasláno.
Vyhodnocení legality či nezákonnosti postupu policie, pochopení důvodů učiněných včetně případné role státního zastupitelství je pouze prvním krokem k otevření relevantního vhledu do vyšších pater tohoto příběhu. Vhledu do funkčnosti bezpečnostní architektury našeho státu a zejména celkového stavu jeho ústavního systému s důrazem na vybalancování jeho jednotlivých institucí. Takový komplexní pohled je v okamžiku hrozících předčasných voleb se všemi důsledky na vnitřní a zahraniční politiku a v období projednávání nového zákona o státním zastupitelství naprosto nezbytný pro další vývoj demokracie v České republice.
Autor je primátorem města Olomouce a rockovým kytaristou
Psáno pro Pravý břeh