U Evropského soudu pro lidská práva sídlícího ve Štrasburku jsme prohráli spor o výši nájemného. Stát musí několika našim restituentům zaplatit za roky 2002 až 2004 rozdíl mezi tehdy u nás placeným nájmem a „nájmem“, který nám nyní ve Štrasburku vypočítali. Proč zrovna náš stát a proč zrovna za toto období? Stojí za to se na celou záležitost podívat podrobněji, neboť to přináší nejedno poučení i pro dny současné.

V žádné jiné postkomunistické zemi nedošlo k tak masivní restituci nemovitého majetku, jako tomu bylo u nás. Vznikla tak ze dne na den skupina občanů, kteří získali často značný majetek, ale jinak se jejich reálná ekonomická situace neodlišovala od zbytku národa: většina z nich neměla peníze na opravy a zvelebování náhle navráceného majetku a většina z nás neměla peníze na to, abychom jim za užívání tohoto majetku platili jako nájemné tolik, aby to umožnilo zvelebování majetku a ještě přinášelo zisk. To však někteří restituenti odmítali respektovat. Kdybychom nerestituovali... Pokud někoho napadne přísloví „pro dobrotu na žebrotu“, je to jistě jen politicky nekorektní nápad...

Regulování výše nájmu totiž nebylo žádným bolševickým výmyslem! Bylo u nás zavedena již nařízením ministra sociální péče a mistra spravedlnosti č. 83/1918 ze dne 17. prosince 1918! A platilo v našem právu (mimo krátkou výjimku, o které bude řeč) až do účinnosti nového občanského zákoníku, tedy do 31. 12. 2013! Do tohoto data bylo nájemné v této republice – plných 95 let - vždy regulováno zákonem, a to buď uvedením přesné částky, která může být jako nájemné požadována, nebo uvedení procent, o která může být nájemné zvýšeno.

Nejinak tomu bylo i po změně politických a i právních poměrů po r. 1989. Novela občanského zákoníku zákonem č. 509/1992 Sb. alespoň částečně přiblížila občanské právo obvyklým evropským právním předpisům a stanovila, že nájemné může být jednostranně zvyšováno jen na základě právního předpisu. Tímto předpisem se stala vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. O nájemném z bytu, která upravila růst nájemného podle koeficientů stanovaných Ministerstvem pro místní rozvoj podle velikost obce a inflace. Pozvolný a jistě nezbytný růst nájemného, který odpovídal situaci, v které se stát nacházel, byl tedy nastaven.

Takto rozumně nastavený deregulační vývoj byl narušen dvěma „legislativními bombami“. Vyhláška č. 176/1993 S. byla významně dotčena („první bomba“) vyhláškou tehdejšího ministerstva financí č. 30/1995 Sb. z 8. 2. 1995, která stanovila (§ 2 odst. 2), že od 1. 7. 1995 se regulace nájemného podle této vyhlášky nebude od účinnosti této vyhlášky, tj. od 1. 7. 1995, již nadále vztahovat na nájemce, s kterými je nově uzavírána nájemní smlouva! Tím všem regulace nájemného přestala mít souvislost se sociálním postavením nájemce a byla odvozována jen od data uzavření nájemní smlouvy, bez ohledu na sociální situaci nájemců! Takové opatření nemělo nikde v Evropě obdoby! Rázem se nájemci (nikoliv byty!) rozdělili na regulované a neregulované jen podle toho, zda k bytům, v kterých bydleli, byly nebo nebyly v červenci 1995 uzavřeny nájemní smlouvy . A aniž by toto mohli nájemci jakkoliv ovlivnit.

Okamžitě se ovšem ozvalo pár hlupáků, kteří vyzývali poslance, advokáty, soudce a kdekoho z těch, kteří měli uzavřené „regulované“ nájemní smlouvy, aby byty opustili a „předali je“ chudším nájemcům. Byla to ovšem hloupost: nejenže nájemce nemůže rozhodnout, kdo se „po něm“ do nájemního bytu nastěhuje, ale zejména proto, že regulace se vztahovala na smlouvu, nikoliv na byt: nový nájemce – chudý či bohatý - už regulovaný nájem neplatil. Toto nesmyslné opatření destabilizovalo bytové poměry u nás, což trvá až do dnešní doby, neboť ještě dnes se najde omezenec, který někomu stále vyčítá, že tehdy bydlel „v regulovaném“...

Po pěti letech ovšem „vybuchla“ druhá bomba: celou vyhlášku č. 176/1993 Sb. zrušil Ústavní soud svým nálezem č. 231/2000 Sb., a to k 31. 12. 2001. Vyhláška prý odporovala ústavnosti, neboť omezovala práva vlastníků domů. Tím ovšem od 1.1.2002, s ohledem na striktní ustanovení občanského zákoníku o tom, že nájemné může být zvyšováno jen právním předpisem, bylo jakékoliv jednostranné zvyšování nájemného vyloučeno. Ten právní předpis byl právě zrušen. A právě toto bylo důsledkem naší současné prohry ve Štrasburku: nikoliv pro samotnou regulaci nájmů, ale proto, že od r. 2002, v důsledku rozhodnutí Ústavního osudu, neexistoval žádný právní předpis, který by nájem reguloval! To štrasburský soud ve svém nálezu výslovně zdůraznil!

Náš Ústavní soud ovšem počítal s tím, že parlament přijme jiný zákon, který by tento problém řešil. Nestalo se to však hned , ale po mnoha diskusích až zákonem č. 107/2006 Sb. Levice ve Sněmovně programově nechtěla zhoršovat situaci nájemců a i část pravicových poslanců si uvědomovala to, co soudce ve Štrasburku dnes vůbec nezajímalo, totiž že na razantní zvyšování nájmů není země ekonomicky připravena. Z této doby pochází realistický výrok Václava Klause o tom, že neregulovaný nájem by jeho maminka ve svém bytě zaplatit nemohla. Tento výrok část pravice V. Klausovi nikdy nezapomněla...

Poučení je tedy zřejmé: neprohráli bychom ve Štrasburku, kdyby restituenti více cítili sounáležitost se situací státu, jehož jsou občany , kdyby tehdejší Ústavní soud při hodnocení ústavnosti vzal více v úvahu, že existují i jiná práva než jen právo vlastnické, a kdyby bylo tehdy obecně chápáno, že bydlení není jen zboží. A jak jsme po Štrasburku na tom dnes? Z veřejných prostředků musíme několika jednotlivcům zaplatit náhradu za „nájemné“, které tehdy většina nájemců zaplatit nemohla.

Současné nájemné v Praze je vyšší než v Paříži, náklady na bydlení jsou u nás jedny z nejvyšších v celé Evropě, se sociálním bydlením, obvyklým v Evropě, si nevíme rady. A stále nás kdekdo, s plnými ústy lidských práv, poučuje o tom, že bydlení je jen soukromou záležitostí občana....

Zkrácená verze vyšla 22.7. v Právu