28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Jádro má zachránit Lisabonskou smlouvu

28.7.2008

Hned na začátku musím zklamat všechny nadšené příznivce i odpůrce jaderné energie … o jádru v tomto článku sice řeč bude, ale bude to řeč o úplně jiném jádru, bude to řeč o tzv. "materiálním jádru Ústavy". Ústavní jaderná doktrína - od slova ústava, nikoli ústav - má u nás zachránit Lisabonskou smlouvu, resp. její soulad s ústavním pořádkem. Již před časem zachránila tzv. eurozatykač.

Co to je, jaderná doktrína ústavy? Jaderná doktrína ústavy je právnická atomovka, po jejímž použití nezůstane z práva kámen na kameni.

Tato doktrína praví, že v rámci ústavy1) existuje jakési její "materiální jádro". To mají být ustanovení, která jsou něco víc, než ostatní. Prostě taková ústavní šlechta. Tato šlechta je nedotknutelná. Zbylá ustanovení - jakýsi ústavní plebs - pak lze všelijak ignorovat, ohýbat či lámat v kole. Abych nebyl podezřelý, že si tu dělám ze čtenářů dobrý den a podsouvám vládě takovou šílenost, ocituji tu nejpodstatnější pasáž z vyjádření vlády, kde vláda vysvětluje Ústavnímu soudu, proč je Lisabonská smlouva podle ní v souladu s naším ústavním pořádkem. Tato pasáž je umně schovaná pod body 12 a 13:

"12. Dle čl. 2 Smlouvy o EU "Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv menšin." Z uvedeného je dle názoru vlády ČR v obecné rovině zřejmé, že jak ústavní systém České republiky, tak i smluvní systém Evropské unie jsou založeny a vycházejí ze stejných zásad a principů, které jsou společné všem členským státům Evropské unie.

13. Vláda ČR je přesvědčena, že Lisabonská smlouva je v souladu s ústavní charakteristikou České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a že v důsledku její ratifikace nedochází žádným způsobem ke změnám podstatných náležitostí demokratického právního státu, což by dle čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR bylo nepřípustné."

O něco výš vláda píše:

"8. Myšlenka materiálního jádra Ústavy ČR vychází z předpokladu, že existují ústavně imanentní meze, které musí garantovat identitu a kontinuitu Ústavy ČR. V souladu s principem ústavního státu je tedy přípustná pouze taková změna Ústavy ČR, která zaručuje její identitu a kontinuitu. Identita ústavy by byla narušena, pokud by základní politické rozhodnutí ústavodárce bylo zrušeno, přičemž za základní politické rozhodnutí českého ústavodárce lze považovat princip právního státu a ústavní demokracie."

Proč vláda mluví o dovolených změnách ústavy? Tím přeci sama přiznává, že Lisabonská smlouva v rozporu s ústavou je. Jinak by nebylo třeba uvažovat o změnách.

Vláda tak vlastně Ústavnímu říká: Ano, Lisabonská smlouva je v obsahovém rozporu s ústavou, ale to nevadí, protože:

a) tento rozpor se netýká materiálního jádra ústavy;
b) změny ústavy, které ji přizpůsobí Lisabonské smlouvě, jsou tudíž dovolené;
c) tyto změny není třeba vůbec schvalovat, protože nastanou samotným přijetím Lisabonské smlouvy.

Zde se vládní právníci chytli do vlastní pasti: vždy tvrdili, že mezinárodní smlouvy, kterými se přenášejí pravomoci státních orgánů na mezinárodní organizaci či instituci - tzv. smlouvy podle čl. 10a Ústavy - mají sílu ústavních zákonů. V praxi jde zatím jen o Přístupovou a o Lisabonskou smlouvu. Přehlédli však, že ústava připouští kontrolu souladu s ústavou i u těchto "ústavních" smluv (výslovně to stanoví její čl. 87 odst. 2). Což je poněkud divné, posuzovat soulad ústavy s ústavou, že?

Autoři euronovely Ústavy - za všechny jmenujme dnešního soudce Evropského soudního dvora a bývalého soudce Ústavního soudu prof. Malenovského - si toto buď neuvědomili, nebo počítali s tím, že tato situace nenastane. Dnes vláda, než by přiznala chybu a uznala, že Přístupová a Lisabonská smlouva sice mají přednost před zákonem - to plyne z čl. 10 Ústavy - ale nemají sílu samotné ústavy, natož aby před ní měly přednost, raději klidně přiznává ve svém vyjádření rozpory s ústavou a zaměřuje se jen na to, zda jsou dovolené či nedovolené.

Mimochodem, vláda si zde sama připravila další past: Jestliže Ústavní soud vyjde z její doktríny, ale řekne, že zde rozpor s Ústavou je - jak pak bude vláda odůvodňovat změny ústavy, které pak bude muset navrhnout, jestliže ve svém vyjádření nyní vychází z toho, že tyto změny jsou nepřípustné?

Ale vraťme se od Lisabonské smlouvy zpět k jádru: Ústavní jaderná doktrína je totiž sama o sobě mnohem nebezpečnější než sám Lisabon. Zůstanu-li u přirovnání, Lisabon je sice hnusná a odporná zbraň s nedozírnými následky, ale stále ještě je to jen konvenční zbraň.

Jaderná doktrína bez nadsázky dělá z ústavy trhací kalendář. Její text bude mít napříště zhruba stejnou váhu, jako mé poznámky, co mám zítra udělat - když se mi nebude do něčeho chtít, můžu svůj program sám změnit. Prosadí-li se tato doktrína, důležitá již nebude ústava, ale jen to její "jádro". A pak samozřejmě také ten, kdo bude rozhodovat, co součástí jádra je a co ne. To bude, jak jinak, Ústavní soud.

Co to bude znamenat? Bude to znamenat, že zanikne právní stát.

Základním kamenem jakéholi právního státu je předvídatelnost práva, každý musí mít možnost předem vědět, co se smí, co se musí a co se nesmí. V demokratickém právním státu se o tom, co se smí, co se musí a co se nesmí, navíc rozhoduje demokraticky. V právním státě musím předem vědět, co smím, co mohu a co nesmím, a to bez ohledu na to, jestli se mi ten či onen příkaz, zákaz či dovolení líbí. Jakmile se ale prosadí jaderná doktrína, nebude už Ústavní soud v poslední instanci konstatovat, co platí či neplatí, ale bude hodnotit, co je a co není důležité. Co bude nedůležité, bude smět být pošlapáno. Ústavní soud tak definitivně přestane být právní institucí a zárukou právního státu a stane se institucí politickou. S konečnou platností přestane být důležitá odbornost soudců a namísto toho se stanou důležité jejich osobní názory na to, co je a co není správné. Už nebude důležité, jaké zákony platí, ale jaké zákony by měly platit - to je dělicí linie mezi právem a politikou. Ústavní soudci budou napříště rušit právní předpisy ne pro rozpor s ústavou, ale proto, že se jim nelíbí. A to včetně předpisů ústavních. Ostatně, párkrát to v praxi již předvedli, zatím ale bez doktrinálního zázemí.

Prosadí-li se jaderná doktrína ústavy, pak bude logické, že u Ústavního soudu nebudou končit právníci, občas i špičkoví právníci, ale politici.
Prosadí-li se jaderná doktrína, pak by mělo být také logické, že by lidé své ústavní "soudce" měli znát, podobně jako znají svého prezidenta, členy vlády či Parlamentu. Měli by znát nejen jejich jména, ale zejména jejich názorové zázemí. Kdo z čtenářů tohoto článku ví, kdo jsou Eliška Wagnerová, prof. Pavel Holländer, Michaela Židlická, František Duchoň, Ivana Janů, Jiří Mucha, Jiří Nikodým, Stanislav Balík mladší, Vladimír Kůrka, Vlasta Formánková, Vojen Güttler či Jan Musil? Kdo ví, jaké jsou jejich názory na zásadní společenské otázky? Kdo ví, který z nich je spíš vlevo, který je spíš vpravo, kdo z nich uvažuje do zelena a kdo nedá dopustit na panenku Marii? Kdo ví, jaké jsou třeba jejich názory právě na jadernou energetiku? - i ta se totiž jednou může stát předmětem jednání Ústavního soudu a soudci pak budou rozhodovat ne o tom, zda ji ústava dovoluje či ne, ale zda jsou pro či proti ní.
Jediní veřejnosti trochu známí jsou právě bývalí politici mezi soudci: Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Dagmar Lastovecká. Stane-li se z Ústavního soudu politická instituce, nemusí mne dál zajímat, že jeden soudce výborně ovládá právní dějiny, druhý trestní právo a třetí neměl nikdy dostat diplom. Ale musí mne začít zajímat jejich politické názory a musím začít volat po takové změně jejich výběru, aby politické složení Ústavního soudu alespoň vzdáleně odráželo rozložení politických názorů ve společnosti. Lidé by měli znát názory a záliby těchto lidí, mělo by se o nich denně psát v novinách, stejně jako o politicích. Už jen z toho prostinkého důvodu, že úměrně tomu, jak výrazně vzrůstá jejich osobní politická moc, vzrůstá i jejich korumpovatelnost. Nikdo není svatý a média jsou v případě soudců Ústavního soudu jediným možným prostředkem kontroly.
To vše je jen dovedení jaderné doktríny do důsledků, nic víc.
Tuto doktrínu náš Ústavní soud před časem již jednou použil. Nechtěl říct, že evropské nařízení o tzv. eurozatykači je v rozporu s čl. 14 naší Listiny, podle kterého nikdo nesmí být nucen k opuštění vlasti. Chtěl říct, že není. Problém byl, jak to zdůvodnit, když článek 14 Listiny je tak zoufale jednoznačný a k jeho změně žádný politik neměl odvahu. I řekl Ústavní soud, že nucení českého občana k opuštění vlasti a jeho předání do jiné země EU není součástí materiálního jádra Ústavy, protože my i oni jsme demokratičtí a ctíme lidská práva, takže čl. 14 tady není vůbec důležitý a netřeba se jím vzrušovat. To byla taková česká právnická Hirošima.

Nyní se této doktríny dovolává vláda, aby obhájila Lisabonskou smlouvu. Dělá to proto, že Lisabonskou smlouvu obhajovat chce a jinak ji obhajovat nejde - ty rozpory jsou příliš zjevné. Nadto to dělá i proto, že se její právníci nechtějí vzdát myšlenky, že Lisabonská smlouva je vlastně součástí české ústavy. Prosadí-li se tato doktrína a stane-li se běžnou, bude to už ne Hirošima či Nagasaki, bude to právnická jaderná katastrofa celostátních rozměrů. Bude to smrt právního státu. Bude to konec právního státu navzdory tomu, že právě (demokratický) právní stát a lidská práva a svobody považuje dnes tato vláda za materiální jádro Ústavy. Bude to obrovská výhoda pro jakoukoli příští vládu, která bude na demokracii a právo chtít kašlat nejen formálně, ale doopravdy.

Mimochodem, českou svrchovannost vláda k materiálnímu jádru vůbec nepočítá, přestože i ona je zmíněna hned v čl. 1 odst. 1 Ústavy: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana." Práva a svobody jsou pro tuto vládu součástí materiálního jádra Ústavy; demokratický právní stát paradoxně rovněž. Svrchovannost státu už ne … zvláštní náhoda.

Dost by mne zajímalo, zda ostatní členové vlády vůbec tuší, co to vlastně Alexandru Vondrovi schválili. Zda to tuší Mirek Topolánek. Zda to tuší sám Vondra, co vládě předložil. Dost možná ano, protože jinak by se vláda se svým vyjádřením jistě pochlubila médiím a vyvěsila si je na hlavní stánku svého webu. Ale vláda je před veřejností raději schovává. Jakoby se za své vlastní vyjádření styděla …

Závěrem si položím ještě jednu otázku, a přiznám se, že na ni neznám odpověď: Proč vlastně vláda cítí potřebu Lisabonskou smlouvu hájit? - notabene proč své vyjádření takto formulovala i po irském referendu? Co ji svazuje, co ji nutí Lisabon bránit?

Není přece vůbec pravda, že máme povinnost podrobit smlouvu ratifikaci. Z Vídeňské úmluvy o smluvním právu nám jako signatářům plyne pouze povinnost neudělat nic, čím bychom budoucí aplikaci Lisabonské smlouvy zmařili. Obrazně řečeno, zavážu-li se vyměnit si s druhou stranou třeba část území, nesmím ono území ještě před ratifikací smlouvy vypálit. Ale nejsem povinen výměnu ratifikovat, to by bylo v rozporu se samotným principem ratifikace, tj. konečného schválení smlouvy. Ale jakmile jsem ratifikaci odmítl, smím si se svým nevyměněným územím opět dělat, co chci. Stejně to platí pro Lisabonskou smlouvu, která je v důsledku irského referenda opravdu mrtvá. To je konstatování. Přes Iry nejede vlak: Vyloučit z EU je nejde a reformovat EU bez nich taky nelze. Maximálně lze sjednat nějakou novou smlouvu, která by jim víc vyhovovala, ta by však musela být ratifikována zase všemi 27 členy hezky od začátku, protože již provedené ratifikace Lisabonské smlouvy by se na ni nevztahovaly a dost možná, že ústupky dané Irům by začaly vadit třeba Portugalsku.

Stejně tak je naprostý nesmysl tvrzení Mirka Topolánka, že on Lisabonskou smlouvu sjednal a ručí proto za její soulad s ústavou. On nemá za co ručit, to mu nepřísluší, ani kdyby chtěl - zasahoval by tím do kompetence Ústavního soudu a porušoval dělbu moci. Nadto vláda nemá, na rozdíl od jiných evropských vlád, vůbec možnost dát posoudit soulad mezinárodních smluv s ústavou ještě před jejich podpisem. Náš právní řad to z ne zcela jasných důvodů dovoluje až po podpisu a před ratifikací, ani předtím, ani potom. Případnou protiústavnost tedy vládě nelze vyčítat (pokud by byla nedopatřením a ne záměrem, samozřejmě).

Vláda prostě mohla napsat, že Lisabonská smlouva byla sjednána tehdy a tehdy z těch a těch důvodů. Neučinila tak. Mohla Ústavnímu soudu napsat, že už není co posuzovat. Neučinila tak. Místo toho se bije za Lisabonskou smlouvu jak … chtěl jsem napsat jak lev, ale tak nějak to nesedí, napadá mne spíš jiný druh šelmy.

Stále více a více členů i skalních voličů je z Topolánkova pokrytectví, obojakosti a přehnaného evropanství stále více znechuceno. Mirek Topolánek riskuje nejen vlastní pád a pád vlády, riskuje i rozštěpení ODS. Proč to dělá? A dochází mu to vůbec?

1)„Ústava“ (velké Ú) = Ústava České republiky, č. 1/1993 Sb; „ústava“ (malé Ú) = Ústava + Listina základních práv a svobod + všechny platné ústavní zákony = ústavní pořádek ve smyslu čl. 112 Ústavy.