Možná i vy kroutíte hlavou nad posledními dvěma medializovanými kriminálními kauzami a říkáte si, že je třeba honem něco rázného udělat. Že taková neštěstí a lidské tragédie nelze jen tak přejít.

V prvním případě si pachatel koupil zbraně a zůstalo po něm mnoho mrtvých nevinných lidí. Ve druhém případě pachatel týral, vydíral a znásilňoval nevlastní dceru, která se pak po zmírnění rozsudku pokusila o sebevraždu. Strašná selhání, říkáte si a chcete hned plošně jednou zpřísňovat regulaci zbraní, jindy reorganizovat policii a justici a pranýřovat soudce. Hlavně honem a rychle, aby už zítra byly vidět výsledky.

Podobné nálady nastupují po každé tragédii a psychologicky jsou naprosto pochopitelné. Poctivě se snažím vcítit se do bolestí rodičů a dalších blízkých a přesně vím, že jako rodič bych nejspíš žádala násilí za násilí a smrt za smrt. Ano. Volání veřejnosti po rychlé nápravě a po rázné prevenci je ospravedlnitelné. Jenomže politik tahle reagovat nesmí, pokud nechce naskakovat na řešení jen jednoduchá a efektivní.

Líbivé „rozhodné“ kroky podobným tragédiím nezabrání, proto je naivní zbrkle a okamžitě konat, měnit systém a zatepla přepisovat zákony. Prodloužené nepodmíněné tresty ani přísnější regulace případné pachatele podobných skutků od jejich činů neodradí. Oni totiž o možném odsouzení v okamžiku konání vůbec nepřemýšlejí. Podobně populistická a naivní je snaha kriminalizovat běžná deliktní jednání. Ve srovnání s Evropou máme nejvíce spoluobčanů ve věznicích, ačkoliv kriminalita u nás už mnoho let klesá ve všech sledovaných kategoriích.

Co z toho plyne? Že do kriminálů zavíráme i za jednání, které se jinde řeší napomenutím, dohodou, narovnáním, podmínkou nebo domácím vězením. K čemu je například zavírat do věznic neplatiče alimentů? Kriminál je ani trochu nenapraví, v base na děti nevydělají a ani po propuštění platit na své děti nejspíše nebudou. A že by špatní otčímové přestali ubližovat nevlastním dcerám ratifikací Istanbulské úmluvy? Takovou hloupost svéprávný občan nemůže snad ani myslet vážně.

V médiích se čas od času objeví příklady justičních omylů. Diskutování, analyzování, popřípadě i pranýřování takových případů i odhalovaní chyb je v pořádku. Rozumím i nespokojenosti veřejnosti s průběhem i s výsledkem jednotlivých veřejně propíraných soudních kauz. Ale na ojedinělá lidská pochybení připadají statisíce standardních justičních a policejních kroků. Chápu rozhořčení nad konkrétními příklady, jak justice a stát vůbec často šlendriánsky funguje. Ale varuji před unáhlenými rychlými řešeními, která dnešní jakžtakž provázaný systém nahradí údajným kouzlem či zázrakem. Takový „zázrak“ je totiž vždycky jen mediálně zajímavý, ale bez dostatečného zvážení nikdo předem neví, jaké nezamýšlené negativní důsledky může přinést.

A to je pak jen nadbíhání náladám, nikoliv zodpovědný a uvážlivý přístup. Přece nechcete, aby se vrátily časy, kdy presumpce neviny neexistovala, „pachatele“ lynčovala veřejnost a horlivci institucím přikazovali, koho je nutno ukřižovat, popravit či upálit na hranici.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů