... a prokurátorská sveřepost u soudu

Veřejné jednání Městského soudu v Praze, které se konalo 26. března 2013, udělalo zamítnutím odvolání žalobkyně Hany Vrbové tečku za zneužitím soudní síně ke zhanobení parlamentní politické strany, jehož se v loňském roce dopustil senát předsedy Jana Šotta Obvodního soudu pro Prahu 5 on-line vedeným řízením proti obžalovaným poslancům Věcí veřejných, pánům Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi, zejména v jeho první části zakončené rozsudkem z 13. dubna 2012. Vít Bárta byl tehdy odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na třicet měsíců a byly mu zabaveny peníze, které bezúročně půjčil tehdejším stranickým kolegům Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi. Jaroslavu Škárkovi uložil soud nepodmíněný trest odnětí svobody tři roky a – to není vtip, ale skutečnost – navíc mu zakázal na dobu deseti let vykonávat funkci poslance Parlamentu ČR.

Věcí se pak zabýval Nejvyšší soud ČR ke stížnosti obžalovaného Víta Bárty a po něm Městský soud v Praze k odvolání státní zástupkyně a obou obžalovaných. Odvolací soud zrušil v neveřejném zasedání rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc mu vrátil k novému projednání, čímž byl dán prostor žalobkyni i soudu, aby doplnili dokazování a pozměnili důkazní situaci k obrazu svému, tedy v neprospěch obžalovaných. V usnesení mimo jiné vytkl předsedovi senátu Janu Šottovi přeměnu soudního jednání v televizní show.

Žalobkyně nové důkazy nepřinesla a nalézací soud se podrobil právnímu názoru obou nadřízených soudů. Rozsudkem z 23. ledna 2013 oba obžalované zprostil obžaloby. S tím ovšem nebyla spokojena žalobkyně, která se proti rozsudku odvolala. Proto musel 26. března 2013 znova zasednout odvolací soud.

Předsedkyně odvolacího senátu Jarmila Loffelmannová předešla zneužívání soudní síně k politickým cílům zákazem fotografování a pořizování kamerových záznamů, takže jednání proběhlo v naprostém tichu.

Usnesení odvolacího soudu nepřekvapilo: protože odvolání žalobkyně nic nového nepřineslo, soud se držel svého dříve vysloveného názoru, který lze shrnout takto: 1) na výroky, pronesené na zasedání poslaneckého klubu, dopadá poslanecká imunita, a nemohou být proto předmětem trestního stíhání; 2) obžalovaný Vít Bárta nemohl získat poskytnutím bezúročných půjček věc obecného zájmu, proto se nedopustil trestného činu; 3) obžalovaný Jaroslav Škárka nemůže být odsouzen za jiný skutek než za ten, kvůli němuž byl obžalován.

Rozhodnutím odvolacího soudu nabyl zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 právní moc. Proti usnesení odvolacího soudu není možný řádný opravný prostředek, pouze by bylo možné jej napadnout za přesně stanovených podmínek některým z mimořádných opravných prostředků.

Nicméně jednoho překvapení se přítomní přece jen dočkali. Bylo jím vystoupení intervenujícího státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Vladimíra Hackla, který při tomto jednání obhajoval odvolání žalobkyně. Hned v úvodu svého vystoupení upozornil, že odvolání je předstupněm k dovolání, jehož podání bude pečlivě zvažováno. Myšlenku pak ještě jednou opakoval.

Slyšel jsem již desítky vystoupení státních zástupců a jsem zvyklý na to, že mnozí si vedou tak, že je zřejmé, že neusnou, pokud v daný den nedostanou aspoň jednoho obžalovaného za mříže, a to bez ohledu na to, zda je vinen či nikoli. Ale dosud jsem se nesetkal s tím, že by státní zástupce předem oznámil soudu, že patrně nepřijme jeho rozhodnutí a uplatní proti němu mimořádný opravný prostředek. Postoj k pozdějšímu rozhodnutí soudu by si měl přece vytvořit až v průběhu jednání. Pokud jej zaujal předem, je zřejmé, že soudní jednání je pro něj pouze směšná formalita.

Kromě toho, že takové vystoupení státního zástupce je otevřeným projevem nedostatku pokory moci výkonné před nezávislým soudem, lze je chápat i jako zastrašování soudu či nátlak na jeho rozhodování: soud si má dát pozor na jazyk, protože každý jeho výrok bude předhozen k přehodnocení předlistopadovým prokurátorům a vojenským prokurátorům, vesměs bývalým členům KSČ, kteří ovládají Nejvyšší státní zastupitelství ČR a radí nejvyššímu státnímu zástupci při rozhodování. A ti se určitě nebudou v hodnocení počínání poslance Víta Bárty úzkostlivě držet gramatického znění definice zločinu podplacení dle § 332 zák.č. 40/2009 Sb. a pokusí se vynutit si jeho odsouzení (jsem přesvědčen, že státním zástupcům jde pouze o poslance Víta Bártu).

Řekl bych ovšem, že oba státní zástupci, tedy žalobkyně i intervenující státní zástupce, projevili záměrem podat dovolání malý smysl pro realitu. Tvrdit, že posílení osobní loajality poskytnutím bezúročné půjčky či dokonce daru je věcí obecného zájmu, je totiž hodně troufalé. Úvaha odvolacího soudu je tak proti vyvrácení hodně odolná. Mimo to k části argumentů obžaloby se již jednou vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který obvykle snahy o vynucení změny svého stanoviska odmítá.

Naděje na úspěch dovolání je obecně velmi malá, a zde by asi byla mizivá. Pokud by přesto bylo úspěšné, obecné soudy by se pak musely znova zabývat touto bagatelní kauzou další rok, možná i dva či více. Pochybuji, že by vynaložená námaha a náklady byly úměrné konečnému výsledku, nechť by byl jakýkoli. Kdyby měl státní zástupce zaplatit státu z vlastní kapsy 10 tisíc Kč za neúspěšné dovolání jako dovolávající se obžalovaný, asi by se do použití mimořádného opravného prostředku tolik nehrnul.