Jsem rád, že budu zbaven břemene zdravotnického poplatku, chci ale vědět, jak na to. Přece jen mi ho ukládá zákon. V křiku pana Ratha jsem vysvětlení nenalezl, a tak čtu v deníku Právo a na serveru Aktuálně.cz manuál již známého sociálnědemokratického právního zlepšovatele Zdeňka Koudelky.

Koudelka současně mluví o darování poplatků (dárcem je krajská samospráva a obdarovaným pacient) a o finančním daru ve výši poplatku (obdarovaný je též pacient). Povede snad aspoň jedna z těch cest k cíli? Čtu dál a vidím, že nikoli. Navíc jsem dotčen, že pan Koudelka ve své argumentaci švindluje. Sice se opírá o samo římské právo, ale s tím českým zachází nějak nedbale – třeba mi klidně zamlčí část nějakého toho paragrafu.

Darování poplatku asi možné nebude. Už proto, že darovat lze jen věc. Věcí jsou sice peníze, ale poplatek věcí není. Tak to vidělo nejen právo římské, ale vidí to tak i právo české.

Nadějnější je druhý způsob: finanční dar ve výši poplatku. Zde má autor pravdu v jediném – celkem vzato, kraj si může darovat, co chce, komu chce. Pacientům či výhradně blondýnám. Po účinnosti nového občanského zákoníku, jenž zbavuje zvířata statusu pouhé věci, snad od obratlovců výše, i lesní zvěři. Nebo čistokrevným psům. Dodal bych, že „kraj“, stejně jako stát, své peníze nemá, jen ty, jež mu daňoví poplatníci předají, ale touto nuancí to nekomplikujme. Krom práva „kraje“ rozhazovat cizí peníze již nemá pan Koudelka pravdu v ničem.

Expert nedočetl

Autor uklidňuje, že namítaná složitost této cesty je strašák; žádné papírování, pacient prostě uzavře s „krajem“ darovací smlouvu konkludentně, mlčky, prostě jen inkasuje částku a jde. Tvrdí, že písemnou formu darovací smlouvy zákon předepisuje jen „při darování či koupi nemovitostí“. Zní to natolik idylicky, že raději nahlédnu do zákona; a vidím, že další eventualitou, kdy zákon vyžaduje písemnou formu (a její absenci spojuje s neplatností smlouvy), je případ, kdy se daruje movitá věc (i peníze), avšak „nedojde-li k odevzdání a převzetí věci“ (ust. § 628 odst. 2 o. z.) současně s uzavřením smlouvy. Expert ČSSD zákon nedočetl.

Co to znamená? Pokud zákon určuje splatnost poplatku spolu se zdravotnickým výkonem – prakticky platím předem –, pak buď zaplatím ze svého, nebo dostanu peníze od hejtmana (převzetí a odevzdání věci) stojícího vedle automatu v nemocnici, anebo s ním uzavřu písemnou darovací smlouvu.

Obávám se, že každodenní pobyt hejtmana v nemocnici (a jeho zmocněnců v dalších nemocnicích v kraji) přijde na víc než suma všech darů. Je však nutný, neboť buď bude hejtman vyplácet z příruční pokladny a podepisovat výdajový doklad nebo vyplňovat nacionále obdarovaných do předtištěných smluv. Zatím totiž nebyla řeč o nikom jiném obdarovaném než pacientovi. A ten dostane na ruku dar nebo smlouvu. Nebo musí zaplatit, co mu zákon ukládá, a zázrak se nekoná.

Hlavně se nedat mýlit ústavou

Jde asi jen o hrubý návrh. Jsem zvědav na ten konečný, jemuž třeba přát úspěch. Snad jednou bude použito tohoto modelu při darování daní z příjmu poplatníkovi.

Do té doby jedno vážné varování. Autor zveřejňuje filozofické východisko svého bádání, a to už jdou žerty stranou. Jsme poučeni, že zřízením samosprávy došlo k decentralizaci státní moci. Připouští sice, že centrální moci „přísluší přijímání zákonů“, ale „konečná podoba jejich užití je v rukou krajů, jež zřizují většinu nemocnic“.

Člověk by řekl, že ústava mluví o vládě zákona a jeho nadřazenosti politické moci. Tady je tomu naopak, zákon je sice přijat, ale „konečná podoba jeho užití“ (to je formulace!) je na momentálně vládnoucí krajské vládě. Řekl by též, že decentralizace státní moci je správný a liberální princip, ale pokud jde o tak základní funkce unitárního státu, jako je fiskální politika, znamená jediné: daně a poplatky, jakož i jiné povinnosti, lze uložit jen zákonem.

Jen zákon – a ne samospráva – může určit, které fiskální povinnosti předepisuje stát a které samosprávné útvary a kde může jednat politicky a kupříkladu je snižovat (typicky jde o místní poplatky). Nebo týž zákon – ne samospráva – určí, zda část výnosů ze (zákonem) předepsaných fiskálních povinností bude příjmem státu a část příjmem samosprávy.

Označit za projev decentralizace pouhou vzpurnost proti zákonu je nesprávné a nesmyslné. Rozhodně je to však informace o tom, že se česká sociální demokracie nenechá při vládnutí mýlit ústavou.

LN, 29.12.2008

Autor je advokát, bývalý předseda ODA a bývalý ministr