Jaroslav Dubenský v článku Nepodceňujme ruskou propagandu (Lidové noviny 15. 3. 2022) haní právní pozitivismus a hájí vládní zásah proti některým webům.

Spor mezi právními pozitivisty, kteří dodržují platné právo, a právníky jinými, kteří je chtějí dodržovat jen někdy, je sporem o chápání práva jako předvídatelného, pro všechny stejně platného a politické objednávce nepodléhajícího normativního systému. Právní pozitivismus kritizoval Lenin i Hitler. Leninská teorie práva za materiální jádro socialistického práva, kterému bylo vše podřízeno, stavěla marxismus-leninismus, třídní boj a socialistické právní vědomí. Stanovil-li zákon něco, co nevyhovovalo třídnímu boji, bylo povinností leninských právníků v rámci socialistického právního vědomi upřednostnit třídní boj před textem zákonů. Gottwald to vyjádřil slovy, že staré měchy (demokratické zákony) naplní novým vínem (třídní zákonností). Nacisté se hlásili k přirozenému právu v jeho nacionální variantě, za jeho materiální jádro, kterému byla podřízena aplikace německého práva pocházejícího často z vilémovského císařství, stanovili nacionální socialismus, rasový přístup a za nejvyšší pramen práva prohlásili vůdcovu vůli. Tím byli zbaveni Židé ochrany vlastnictví, aniž by se výslovně změnil občanský zákoník. Pozitivní právo bylo zahnáno do kouta jako překážka tisícileté říše.

Dubenský dává za příklad svého otce, který jako soudce v rozporu se zákonem aplikoval nezrušitelnou adopci i pro adopci jedním osamělým osvojitelem, kde mohla být ze zákona jen zrušitelná adopce, jelikož nezrušitelná byla vyhrazena pro manžele či jednoho osvojitele žijícího s rodičem dítěte v manželství. Jistě se v zájmu dětí za tento příklad mnohý člověk postaví. Ale byly to právě soudci, kteří v 50. letech 20. století v rozporu s tehdy platným právem vynášeli rozsudky, zavírali oči nad zjevnou vynuceností některých výpovědí a odsuzovali lidi i na smrt. Právní pozitivismus někdy vede k přísným důsledkům, ale opakem je svévole a svévole není právo.

Ve věci vypnutých webů je přístup vlády neupřímný. Když jsem po Úřadu vlády chtěl, aby mi zaslal rozhodnutí, které určilo konkrétní weby k vypnutí a kritéria i jejich autora, bylo mi sděleno, že nic takového neexistuje. Premiér krok označil jako odvážný. Ale co je odvážného na rozhodnutí státní moci, ke kterému se za stát nikdo jmenovitě nehlásí a není schopen jej konkrétně odůvodnit. Proč byl vypnut Pravý prostor či Protiproud?

Nejsme ve válce. Chce-li u nás někdo válku, musí přesvědčit Parlament k vyhlášení válečného stavu, následně prezident může vyhlásit válku s kontrasignací premiéra. Děsím se toho, že by nás někdo zatáhl do války pokoutně s tím, že ústavou daná pravidla jsou jen plky právních pozitivistů. A ty překonáme ve jménu válečnického materiálního jádra práva. Ale kdo jej stanoví a co bude jeho obsahem? A je to vůbec ještě právo?

Převzato z profilu.