Nedávno jsem v brněnské tramvaji (tedy spíše šalině) slyšel rozmlouvat dvě seniorky. Starší paní si stěžovala kamarádce, že v lázních, kde nedávno pravděpodobně byla, velice špatně vařili. Horší než od nebožtíka-tchána, přisadila si. Avšak následně si postěžovala, že tam dávali velmi malé porce. Pakliže se nad tímto sdělením zamyslíme komplexněji a hlouběji, tak si musíme uvědomit jeho vzájemnou rozporuplnost. Když je něco špatné, tak si toho přejeme spíše méně, ne?

Podle nedávného výzkumu, na který upozornil mj. Advokátní deník, jehož vydavatelem je Česká advokátní komora (ČAK), si většina dnešních Čechů a hlavně Češek přeje přísnější tresty pro pachatele trestných činů. Zároveň však panuje výrazná skepse, že by takové zpřísnění mělo reálný preventivní účinek. Tedy že tresty povedou k nápravě pachatelů (nikoliv pachatelek, připomeňme, že v českých věznicích je jedenáctinásobně více mužů než žen).

Na první pohled rovněž velký protimluv, nicméně tento zdánlivý rozpor přitom není nelogický – spíše vypovídá o hlubší frustraci společnosti z fungování trestní spravedlnosti.

Pověste ho vejš

Volání po tvrdších trestech se v české společnosti objevuje pravidelně, zejména po medializovaných kauzách násilí, recidivy nebo selhání státních institucí. Viz nedávný únos dvanáctiletého dítěte na Zlínsku. Přísnější trest zde často neznamená promyšlený nástroj trestní politiky, ale symbol. Symbol spravedlnosti, pořádku a pomsty za pocit, že stát neplní svou základní ochrannou funkci.

Současně ale lidé nevěří, že by samotná výše trestu pachatele skutečně odradila.

Připomeňme si dlouhodobé poznatky kriminologie: preventivní účinek trestu nezávisí primárně na jeho přísnosti (např. více let ve vězení), ale na jeho nevyhnutelnosti a rychlosti. Jinými slovy – pachatele odrazuje spíše jistota, že budou odhaleni a potrestáni než samotná hrozba vysokého trestu, který nadto v praxi padá poměrně zřídka.

Na lavici obžalovaných stát

Nedůvěra veřejnosti tak nesměřuje jen k pachatelům, ale především ke státu. K policii, která „nestíhá“, k soudům, které „rozhodují pomalu a mírně“ (viz bouře oprávněné nevole za podmínečné tresty za opakovaná znásilnění), i k systému, který působí složitě, formálně a vzdáleně běžnému občanovi. Ani jinak poměrně loajální a „státubojný“ občan moc nedokáže pochopit, jak je možné, že za „závadné řeči na internetu“ padají stejné nebo dokonce vyšší tresty než za znásilnění nebo vážné ublížení na zdraví či dokonce zabití. Biblické „nezabiješ“ je prostě v běžných lidech stále hluboce zakořeněno, i když se to progresivním právníkům či právničkám (s absolvovanými četnými zahraničními stážemi) nemusí líbit.

Kolovrátkové volání veřejnosti po přísnějších (byť ve finále spíše neúčinných) trestech se pak stávají spíše psychologickou náhražkou za chybějící pocit bezpečí. A to paradoxně žijeme v jedné z objektivně nejbezpečnějších zemí světa. Nicméně to nemusí znamenat, že mnozí z nás se subjektivně nemusí cítit v dnešním Česku (a Evropské unii) bezpečně.

Prázdné volání do tmy

Problémem české trestní politiky není nedostatek represivních nástrojů. Trestní zákoník už dnes umožňuje ukládat velmi přísné tresty. Slabinou je spíše rychlost vymahatelnosti práva, práce s recidivou, nedostatečná resocializace a přetížený justiční a policejní aparát.

Zpřísňování trestů bez řešení těchto faktorů je politicky vděčné, ale prakticky málo účinné. Výzkum tak nepřímo klade nepříjemnou otázku: chceme přísnější tresty proto, že věříme v jejich účinek, nebo proto, že nám chybí důvěra ve stát?

Pakliže platí to druhé, pak samotné zvyšování sazeb nic nevyřeší. Skutečnou reformou by bylo obnovit důvěru v to, že právo platí pro všechny, rozhoduje se spravedlivě a hlavně v rozumném čase. Bez toho zůstane přání po přísnějších trestech jen hlasitým, ale prázdným voláním do tmy.

Uvidíme, jak se s tím vším popere nová vláda a nový ministr spravedlnosti JUDr. Jeroným Tejc.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.