Jiří Pospíšil věnuje značnou péči vytváření dojmu, jakým by chtěl působit na své stranické okolí, pracovníky resortu spravedlnosti a laickou veřejnost. Usiluje o obraz právnicky erudovaného mladého politika, jenž energii svého mládí úspěšně používá k prosazení potřebných legislativních změn, a pro tyto vlastnosti je ve své funkci nepostradatelný. V době jeho ministerského působení skutečně vyšlo hodně novel, z nichž žádná neunikla pozornosti médií. Veřejnost byla přizvána k ovlivňování nových zákonů předkládáním připomínek v době jejich tvorby.

Vzdělanost, mládí a nasazení skutečně nelze panu ministrovi upřít. Jeho horečná snaha o proměnu našeho právního řádu ale přechází až v legislativní populismus. I právníci si stěžují na velký počet novelizací zákonů, jež snižují přehlednost práva. Naříkají-li právníci, co mají říkat laici, kteří se v bludišti paragrafů zcela ztrácejí? Veřejnosti ale uniká, že zájem na „protlačení“ novel zákonů vede k zastírání některých konfliktních legislativních problémů, jež později vybuchnou jako časované miny.

Na světlo světa se tento rys ministrovy legislativní taktiky prodral při projednávání vládního návrhu nového trestního zákona, kdy jako předkladatel zákona se ve sněmovně nepostavil proti návrhu poslance Radima Chytky na snížení hranice trestní odpovědnosti a souběžné trestnosti sexu na 14 let. Přijetí zákona s touto změnou proti předloze vyvolalo značnou nevoli u části právnické veřejnosti, odborníků z jiných oborů i laické veřejnosti, kteří vyzývají Senát, aby zákon vrátil do sněmovny k novému projednání. Jiří Pospíšil navíc prohloubil rozhořčení kritiků prohlášením o ochotě „vyhandlovat“ souhlas Senátu za příslib novelizace zákona ještě před počátkem jeho platnosti. Jeho postoj svědčí o podhodnocení významu kvality legislativního procesu pro úroveň a stabilitu práva.

Projevy legislativního populismu jsou patrné např. již v zákoně 314/2008 Sb. z 16. července 2008, který významně mění vnitřní pravidla fungování soudnictví. Po věcné stránce se v podstatě jedná o reakci na retroaktivní ústavní nálezy, kterými Ústavní soud ČR podpořil vzpouru vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce. Jeho vydání bylo ostatně nutné již proto, že Ústavní soud ČR svým nálezem zrušil zákonné ustanovení, podle kterého byli odvoláváni předsedové a místopředsedové soudů, již se tak dočasně stali neodvolatelnými.

Kladná je oprava zákona o soudech a soudcích, která připouští zřízení více funkcí místopředsedy u Nejvyššího soudu ČR, počtem soudců velkého soudu s agendou nejvyšší důležitosti, jenž až dosud, na rozdíl od ostatních obecných soudů, musel vystačit s jedním místopředsedou.

Lze souhlasit i s tím, že zákon definuje speciální kárnou odpovědnost předsedů a místopředsedů soudů a členů kolegia Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR. Přenáší však pravomoc rozhodovat o odvolání justičních funkcionářů pouze na kárné soudy. Až dosud byl předseda a místopředseda soudu chápán jako úředník státní správy soudů. Proto zákon stanovil zásadu, že je odvolává ten, kdo jmenuje, tedy prezident republiky popř. ministr spravedlnosti. Pravomoc odvolávajícího nebyla podvázána rozhodnutím kárného soudu. Provedená změna je změnou k horšímu. Moci výkonné zůstává odpovědnost za celou řadu úkonů státní správy soudů, pro jejichž posuzování nejsou kárné soudy příslušné. Jde např. o hospodaření s prostředky ze státního rozpočtu a o dodržování souvisejících správních postupů.

Dochází tak k porušení základní zásady správného řízení, podle které tomu, kdo má odpovědnost, přísluší pravomoc kontrolovat a rozhodovat o nápravných opatřeních. Uzákonění této změny, kterou se státní správa soudů dobrovolně vzdala významné části své pravomoci, hodnotím jako ustrašené populistické zapanáčkování před lobby politizujících soudců, kteří dlouhodobě a cílevědomě usilují o úplné vymanění justice z vlivu moci zákonodárné a výkonné, tedy o nadřazené postavení nad nimi. Podobný stav nastal také u §448 tr.ř., podle něhož se postupuje při předání trestního řízení do ciziny. Ten byl ve shodě s názory kritiků rozhodnutí exministra Pavla Němce o předání trestního řízení proti „katarskému princi“ do zahraničí upraven tak, že v obdobných případech budou o věcech mezistátních vztahů rozhodovat soudci nižších instancí. Došlo tak k porušení hranic dělby pravomocí mezi mocí soudní a výkonnou ke škodě státu.

Nově se zavádí časová omezenost funkčního období justičních funkcionářů, což se hrubě nelíbí Soudcovské unii obecně a ohroženým soudcům zvlášť. Funkční období předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR se stanoví na deset let, u všech ostatních na sedm. To je dalekosáhlá změna, protože otvírá možnost provést nejrozsáhlejší personální obměnu ve vedení soudů od polistopadových změn a zbavit se všelijakých normalizačních dinosaurů, na které byl polistopadový „samet“ málo drsný. A také ve vzdálenější budoucnosti umožní ukončit působení předsedů a místopředsedů soudů, kteří nebudou podávat výkony požadované úrovně. Kdyby zákon neobsahoval žádná jiná ustanovení, možná by se mohl jmenovat „Lex Brozovae“, protože její vzpoura proti prezidentovi určitě vyvolala potřebu najít prostředek, jak se „suchou cestou“ zbavit nesebekritických sebestředných justičních funkcionářů, kteří nedovedou pochopit, že už jich až na pár kamarádů mají všichni dost, a neodejdou včas sami.

Přechodnými opatřeními začal tedy pro všechny justiční funkcionáře běžet čas odpočítávání do okamžiku, kdy budou tímto zákonem vymrštěni z pohodlného bezpečí svých dosud téměř nezrušitelných křesel. Podle téhož zákona mohou být sice do svých funkcí zvoleni znova, ale ne všichni se mohou spolehnout na to, že je někdo znova navrhne a jmenuje. Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda se budou muset se svými úřady rozloučit za 5 let od účinnosti zákona, všem předsedům a místopředsedům, jmenovaným v r.1989 a dříve, vyprší lhůta již za rok, jmenovaným v roce 1990 za dva, těm z let 1991-1994 za tři, z let 1995-1998 za čtyři, z let 1999 a 2000 za pět, z 2001 a 2002 za šest, z let 2003-2007 za sedm let, předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího správního soudu ČR za 10 let. Zní to jako krásná pohádka, až na to, že právě zde je zakopaná časová mina. Předkladatel zákona se chytře vyhnul uzákonění pravidel, podle kterých budou vybíráni nástupci odcházejících předsedů a místopředsedů soudů. Předsedy a místopředsedy obou nejvyšších soudů, a předsedy vrchních a krajských soudů podle tohoto zákona jmenuje prezident republiky na návrh ministra spravedlnosti, předsedy okresních soudů ministr spravedlnosti na návrh předsedů krajských soudů, jemuž též přísluší pravomoc jmenovat místopředsedy vrchních a krajských soudů.

Kdyby Jiří Pospíšil otevřel Pandořinu skřínku s podrobnou úpravou jmenování nových soudců, schválení zákona bychom se asi hned tak nedočkali, protože tato záležitost bude určitě příležitostí pro rozehrávání ústavněprávních bojových her lobby militantních soudců o moc ve státě, ke které se určitě rády přidají politické strany. Nicméně bez dodatečného stanovení odpovídajících pravidel nemůže zákon v této části fungovat, aniž by časem nedošlo ke konfliktu s Ústavním soudem ČR. Nedojde-li k úpravě, již za necelý rok možná zůstanou první soudy bez předsedů, neboť ústavněprávní spor o vymezení pravidel uplatnění práva prezidenta republiky a ministra spravedlnosti na jmenování předsedů a místopředsedů soudů, který by v té souvislosti mohl vzniknout, určitě vyvolá zmatky, trvající několik měsíců, ne-li let.

Bude-li zákon č. 314/2008 Sb. nebo jeho části napaden ústavní stížností, můžeme počítat s tím, že Ústavní soud ČR, který za své zřízení vděčí zákonodárcům a jeho soudci mají důvod k vděčnosti prezidentovi a Senátu, zcela nevděčně pošle prezidenta, vládu i parlament do kouta, tak jak to udělal opakovaně vždy, když šlo o přízemní kastovní zájmy soudců.

Časovanou minou jsou možná i ustanovení o změnách v kárném soudnictví. Zatímco dnes jsou nositeli kárného soudnictví vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR, nově to je Nejvyšší správní soud ČR, instituce, jež je díky době vzniku a kvalitě soudcovského sboru nejvíce vzdálena pozůstatkům normalizačních nešvarů. V kárných senátech mají napříště působit jako přísedící příslušníci jiných než souzených právních profesí včetně advokátů a pedagogů právnických fakult. Má se tím oslabit působení stavovské solidarity, jež až dosud činila z kárných soudů směšné orgány, zastírající poklesky soudců a státních zástupců. Roli mulety v rukou toreadora může pro bojovníky proti moci výkonné sehrát také rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo na podání kárné žaloby proti předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu ČR a proti předsedům vrchních soudů. Dá se očekávat, že tato ustanovení budou časem napadena ústavní stížností.

Odložené problémy se skrývají i v sotva přijatém novém trestním zákonu, který přináší změny v hodnocení společenské nebezpečnosti jednotlivých typů trestné činnosti. Hned od výkonu prvních rozsudků, vynášených podle nového zákona, začnou ve věznicích žít vedle sebe odsouzení, kterým soudy měřily za stejné činy různě. Nejlépe na tom budou odsouzení za sex s dětmi staršími čtrnácti let, kteří budou muset být propuštěni. Změna se nedotkne těch, jejichž trestné činy hodnotí nový zákon přísněji než starý: změna rozsudku v neprospěch odsouzeného kvůli změně zákona není možná. Za nespravedlivě postižené se ale budou považovat pachatelé trestných činů, u kterých nový zákon zavádí mírnější trestní sazby. Týká se to hlavně odsouzených za trestné činy hospodářské povahy.

Tak např. nejvyšší možný trest za poškozování cizí věci je dosud až 8 let, za krádež, zpronevěru, podvod či zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a také v případě pověstného „protitunelářského paragrafu“ za zneužití informace a postavení v obchodním styku až 12 let, za padělání a pozměňování peněz až 15 let. Podle nového zákona se ale bude ukládat např. za poškozování cizí věci nejvýše 6 let, za krádež, zpronevěru, podvod, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a za zneužití informace a postavení v obchodním styku až 10 let, za padělání a pozměňování peněz až 12 let.

Soužití odsouzených, potrestaných s rozdílnou přísností, může vést ke konfliktům ve vězeňských kolektivech s nejrůznějšími nepříjemnými důsledky. Trochu podobná situace vznikla i při vydání nyní opouštěného zák. č.140/1961 Sb., který m.j. snížil hranici nejvyššího ukládaného trestu. Tehdejší špatný komunistický zákonodárce přechodnými opatřeními v závěru zákona umožnil, aby všichni odsouzení byli srovnáni na jednu úroveň podle nové úpravy. I dnes by měl zákonodárce uvážit, zda ten, kdo byl souzen v době, kdy se společenská nebezpečnost jeho jednání hodnotila přísněji než nyní, má prostě smůlu, že se dopustil trestné činnosti dříve a svůj kalich hořkosti si vypije až do dna, či zda má dojít k přehodnocení rozsudků, vydaných podle zák. č.140/1961 Sb.

V žádném případě se nelze spoléhat na to, že zákony, obsahující ve svých útrobách časované miny neřešených legislativních problémů, se dožijí konce působení vlády Mirka Topolánka. Jejich doplňování či úpravy budou možná hodně dramatické.

člen spolku Šalamoun