Nepravomocný rozsudek ve věci SPD kvůli předvolebním plakátům znovu otevřel otázku svobody politického projevu. Hnutí tvrdí, že šlo o svobodné vyjádření politického názoru, soud zatím dospěl k opačnému závěru a uložil SPD peněžitý trest. Samotná právní věc tím ovšem uzavřena není. Bude následovat další soudní přezkum a nelze předjímat, jak nakonec dopadne. Jenže politicky je podstatné něco jiného. Pokud SPD skutečně tvrdí, že trestní právo nemá takto vstupovat do politické kampaně, neměla by svou obranu stavět pouze na odvolání a na čekání, zda vyšší soud rozhodne jinak. Politická strana není spolek komentátorů soudních rozhodnutí. Politická strana existuje mimo jiné proto, aby prosazovala změny zákonů. Jestliže považuje určitou podobu trestního zákoníku za chybnou, má navrhnout její změnu.

Právě zde se ukazuje bezzubost části české politiky. Strany se často tváří, že brání svobodu slova, ale ve skutečnosti pouze reagují na jednotlivé případy. Když je rozsudek nepříznivý, mluví o politickém procesu. Když se případ hodí do kampaně, mluví o ohrožení demokracie. Ale jakmile přijde otázka, co přesně chtějí změnit v trestním zákoníku, odpověď obvykle zeslábne. To je přitom zásadní rozdíl mezi postojem a politikou. Postoj lze vyjádřit na tiskové konferenci nebo v televizním rozhovoru. Politika se pozná podle návrhu zákona, podle ochoty formulovat přesné znění změny a nést odpovědnost za její důsledky.

Jestliže SPD tvrdí, že se v České republice nepřiměřeně kriminalizují výroky, symboly, plakáty nebo politická sdělení, měla by formulovat konkrétní novelu trestního zákoníku. Mohla by například navrhnout zpřesnění skutkové podstaty podněcování k nenávisti, lépe vymezit hranici mezi odpudivým, urážlivým či manipulačním projevem a skutečně trestným jednáním, případně výslovně posílit ochranu politického projevu v rámci volební soutěže. To neznamená, že politická kampaň má být bez pravidel. Neznamená to ani, že jakýkoliv plakát je automaticky legitimní jen proto, že ho použila politická strana. Znamená to pouze, že trestní právo má být posledním prostředkem, nikoliv běžným nástrojem politické hygieny. Mezi nevkusem, demagogií, ostrou kampaní a trestným činem musí existovat zřetelná hranice. Pokud tato hranice není dostatečně jasná, je úkolem zákonodárce ji zpřesnit.

Podobně pochybný je i postoj Borise Šťastného, ministra pro sport, prevenci a zdraví za Motoristy. Motoristé také nesouhlasí s nepravomocným rozsudkem ve věci SPD a rovněž se prezentují jako politická síla, která hájí svobodu projevu. Jenže i zde platí totéž: nesouhlas s rozsudkem není politické řešení. Pokud Motoristé považují tento typ rozhodování za nebezpečný precedent, měli by říci, jak přesně chtějí změnit právní rámec. Jestliže pouze konstatují, že se jim rozsudek nelíbí, ale zároveň prostřednictvím svého ministra rezignují na legislativní změny, které by podobným rozsudkům měly do budoucna zabránit, fakticky přijímají stávající stav. Pak se jejich obrana svobody slova redukuje na gesto. A gesto je v této věci málo.

U ministra je tento postoj ještě problematičtější než u běžného opozičního politika. Člen vlády není v postavení člověka, který může jen čekat, co udělají jiní. Je členem vlády, která může legislativní změny připravovat, navrhovat, prosazovat nebo o nich alespoň otevřít vážnou debatu. Pokud ministr říká, že s rozsudkem nesouhlasí, ale zároveň nedává najevo vůli změnit právní prostředí, v němž takový rozsudek vznikl, jde o zvláštní druh politické pasivity. Neodmítá pouze konkrétní výsledek. Vyhýbá se politické odpovědnosti za to, aby se podobné případy do budoucna neopakovaly.

Politik, který říká, že se mu nelíbí rozsudek, ale nehodlá měnit zákon, ve skutečnosti přenáší odpovědnost na soudy. Jenže soudy nejsou od toho, aby přepisovaly politickou představu o svobodě projevu. Soudy aplikují právo, které jim zákonodárce dal. Pokud je právní úprava příliš široká, nejasná nebo umožňuje příliš hluboký zásah trestního práva do politické soutěže, musí ji zpřesnit Parlament. Čekat, že vše napraví vyšší soud, je pohodlné, ale je to alibismus. Justice může konkrétní rozsudek potvrdit, změnit nebo zrušit. Nemůže však dlouhodobě nahradit politickou odpovědnost zákonodárců.

Tím se dostáváme k širšímu problému české politiky. Politické strany si často pletou nesouhlas s řešením. Nesouhlas je levný. Řešení je drahé, protože nutí politickou stranu formulovat přesný návrh, nést za něj odpovědnost a vystavit jej kritice. Dokud strana pouze říká, že je něco špatně, může oslovovat své voliče bez většího rizika. Jakmile předloží novelu zákona, ukáže se, zda opravdu ví, co chce, zda umí rozlišit mezi svobodou projevu a beztrestností, zda chápe rozdíl mezi politickou provokací a skutečným podněcováním k násilí či nenávisti. Právě proto se mnoha stranám vyplatí zůstat u rozhořčení. Rozhořčení vytváří politický efekt, ale nevyžaduje přesné řešení.

U svobody slova je tato slabost zvlášť nebezpečná. Nestačí obecně prohlašovat, že svoboda slova je ohrožena. Je třeba říci, kde přesně má být hranice trestnosti. Má být trestné pouze přímé vyzývání k násilí? Má být trestné i vyvolávání nenávisti bez přímé výzvy? Jak se má posuzovat politická nadsázka, vizuální zkratka, satira nebo předvolební provokace? Má mít politický projev širší ochranu než běžná soukromá komunikace? Pokud ano, jak širokou? A má se tato širší ochrana vztahovat na všechny politické směry stejně, tedy i na ty, které se nám osobně nelíbí? To jsou skutečné otázky. Bez odpovědi na ně je obrana svobody slova pouze rétorika.

SPD má nyní příležitost ukázat, zda je politickou stranou, nebo jen výrobcem protestních gest. Motoristé mají stejnou příležitost. Jestliže obě strany tvrdí, že se v České republice kriminalizuje politický projev, pak mají předložit návrh změny trestního zákoníku. Ne tiskovou větu. Ne rozhovor v televizi. Ne další rozhořčený status na sociálních sítích. Návrh zákona. Teprve v něm se ukáže, zda jim jde o obecnou ochranu svobody projevu, nebo jen o obranu vlastního politického prostoru, když se jich konkrétní rozhodnutí dotkne.

Jinak se ukáže, že jejich odpor proti omezování svobody slova je stejně bezzubý jako mnoho jiných politických postojů v české politice. Zní ostře, ale nic nemění. A právě to je možná největší problém celé kauzy. Nejde jen o plakát SPD. Jde o to, zda politické strany dokážou převést svůj údajný principiální postoj do právní změny. Pokud ne, pak nejde o obranu svobody slova. Jde pouze o čekání na to, jak rozhodne justice, a následné komentování výsledku.

To není politika. To je diváctví.