aneb O (ne)rovnosti v pohledu na věc

Byl jsem nedávno na velmi zajímavém diskusním večeru pořádaném Klubem na obranu demokracie a TOPAZem v Michnově paláci. Renomovaní odborníci z řad komentátorů, publicistů a politologů zde rozebírali poslední vývoj na naší politické scéně a analyzovali jeho příčiny. Diskutovalo se, argumentovalo, dávaly se příklady. Mnozí viděli počátek v kauze Nečas, jiní ve volbě prezidenta, někdo už v době pádu vlády premiéra Topolánka. Jelikož jsem v celé té rekonstrukci sešupu české demokracie postrádal dle mého názoru významnou epizodu ohledně soudu s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, přítomných jsem se na ni dotázal.

(Před tím, než začnu rozebírat další, bych chtěl zdůraznit, že jsem nikdy nebyl voličem ani příznivcem Věcí veřejných a jejich odchodu do propadliště dějin nijak nelituji.)

A nyní zpět k mé otázce. Nečekal jsem nějaké bouřlivé přitakávání, ale upřímně řečeno trochu mne zaskočily prázdné, až nechápavé pohledy diskutujících. Něco jako “proboha, co to sem ten člověk tahá”. Po chvíli ticha se mikrofonu chopil Martin Weiss a vyjádřil názor, že v Bártově případu se jedná o něco jiného, že šlo o samovolný mravní rozklad Věcí veřejných. Vzhledem k tomu, že na to mám trochu jiný názor, dovoluji si ho zde vyjevit.

Na úvod malou rekapitulaci. Věci veřejné vznikly jako jakási první generace nepolitických politiků reagujících na znechucení voličů ze situace na politické scéně. Jediné, co od počátku nabídli, bylo populistické vymezování se proti svým protivníkům tématy jako korupce a političtí dinosauři. Díky tomu získali v parlamentních volbách v květnu 2010 téměř 11 procent hlasů a po určitém váhání vstoupili do Nečasovy vlády. Jelikož neměli co nabídnout a už od počátku byly jejich vnitřní vztahy přinejmenším problematické, volební preference jim dle očekávání zvolna klesaly. V dubnu 2011, kdy se v týdeníku Respekt objevil článek o možné korupci v jejich poslaneckém klubu, by je však stále ještě volilo 5,5 % voličů. O rok později, v dubnu 2012, tedy v době vynesení rozsudku, už to dle archivu agentury STEM nebylo ani celé jedno procento. Kdo si ještě vzpomene, že právě v roce 2011 začínal být Vít Bárta se svými VV zlobivým dítětem koalice. Díky síle svých hlasů v parlamentu se pokoušel si na úkor svých koaličních partnerů ukousnout co největší podíl na moci. A v té době přišlo obvinění z trestného činu pro Bártu a Škárku, které vedlo k jejich odsouzení soudem první instance v dubnu 2012 a vzápětí k faktickému zániku VV a konci Bártovy politické kariéry. Jen pro pořádek doplním, že druhoinstanční soud tento rozsudek zrušil a v lednu 2014 pak Nejvyšší soud nevyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a ministryně spravedlnosti v demisi Marie Benešové. Tím byli oba obvinění definitivně zproštěni viny.

Je možné, že se mýlím, a kauza poslanců VV byla jen nevyhnutelným vyústěním vnitřních třenic, vzájemného špiclování a mravního úpadku strany. Člověk však nemusí být nadán nijak velkou fantazií, aby si představil, že vnitřní rozpad VV byl využit či dokonce iniciován a veden někým zvenku, a že i rozsudek soudce Šotta byl tak trochu na politickou objednávku. Já sám jsem v té době vnímal rozsudek nad Vítem Bártou jako jasné sdělení lídrům malých stran - “hele, klidně si tu buďte, ale jak nám budete moc lézt do zelí, můžete jít taky do lochu”. Přísnější rozsudek nad Jaroslavem Škárkou pak jako vzkaz všem poslancům a politikům - “jestli na nás budete práskat, půjdete do lochu”.

Rekapitulovat kauzu Nečas je asi zbytečné, proto bych si dovolil rovnou srovnat společné body s odstřelem Bárty a jeho “véček”.

1) Monstrózní prezentace banálního problėmu - v případě VV šlo ještě jen o novinové titulky, na Nečase se rovnou vyrazilo s policisty ÚOOZ. V obou případech se ale vzápětí zjistilo, že jde tak trochu o bouři ve sklenici vody, a nakonec vše vyznělo/vyznívá do ztracena. Srovnáme-li si navíc obvinění z korupce Bárty a jeho podřízených a skupiny bývalých poslanců okolo Petra Tluchoře, zjistíme, že jsou do značné míry identická. A identický je samozřejmě i výsledek.

2) Navzdory absurditě obvinění došlo k pádu dotčeného politika a jeho strany. ODS se sice vytratila méně než VV, ale byla posunuta z výsluní české politiky do jejího ústraní. (Netvrdím, že zmíněné kauzy byly jedinou příčinou takového vývoje, ale významně se na něm podepsaly, urychlily ho a zásadně ztížily rehabilitaci obou subjektů v očích voličů.)

3) V obou případech hrála/hraje významnou úlohu justice. V Bártově případě Obvodní soud pro Prahu 5 a soudce Šott, v případě Petra Nečase pak olomoucké Vrchní státní zastupitelství a Ivo Ištván.

4) V obou případech byli aktéři (a v neposlední řadě i veřejné mínění) vystaveni nekompromisní mediální masáži, která v mnoha ohledech postrádala serióznost. V obou případech byla mediální plocha věnovaná jejich obviněním a různým spekulacím mnohem větší než plocha, která by je měla vzhledem k vyznění celého procesu ospravedlnit. Bylo by například zajímavé zjistit, kolik obyvatel zaznamenalo konečný výsledek procesu s Bártou a Škárkou. Jeho počátek však nemohl uniknout prakticky nikomu.

Ač je patrno, že jsou si oba případy značně podobné, účinek toho druhého na českou politiku byl a je nesrovnatelně destruktivnější. Účelem tohoto článku není spekulovat, kdo za jednotlivými případy stojí. (Pokud tedy připustíme, že za nimi někdo stojí.) Na mne to působí tak, že byl v Bártově případě vyzkoušen modus operandi a to, co si lze v tomto státě dovolit, aby pak byl stejný princip s plnou parádou použit proti Nečasovi.

A nyní je čas, jak už tak je v mých článcích zvykem, vrátit se k úvaze z počátku. Proč je jedna a ta samá špína vnímána lidmi od fochu u dvou politických uskupení rozdílně. Trápil jsem si tím hlavu celou noc po diskusním večeru a odpověď, ke které jsem došel, není příliš povzbudivá. Zatímco se pád ODS a zejména způsob, jakým k němu došlo a to, co po něm následovalo, tak či onak dotkl mnohých z nás, odstranění Bárty a Věcí veřejných bylo pro mnohé spíše vítané. Podle mého názoru ovšem lumpárna zůstává lumpárnou bez ohledu na okolnosti, za kterých k ní dojde.