I právní laici si už možná všimli, že naše právo má zvláštní hypotézu. Člověk může udělat něco opravdu strašného, ale pokud se předtím dostatečně opije nebo zdroguje, začne se objevovat právnická otázka: nakolik za své jednání může?

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc nyní navrhuje , aby na tuto otázku stát odpověděl přímočařeji. Chce zpřísnit tresty za řízení pod vlivem alkoholu či drog a zavést trestnost agresivní jízdy. A je to dobře. Nejde totiž o to, že by české trestní právo mělo být „tvrdší“, mělo by být především logičtější a spravedlivější.

Představme si jednoduchou situaci. Člověk ví, že po několika skleničkách ztrácí kontrolu, navzdory tomu usedne za volant, vypije další alkohol, nastartuje a vyrazí na silnici. A způsobí nehodu, při níž někdo zemře. A nyní přichází právnická magie: v okamžiku nehody byl natolik opilý, že jeho schopnost ovládat své jednání byla zásadně snížena či vyloučena.

To však je trochu pozdě. Rozhodujícím okamžikem přece nemusí být pouze to, že člověk drží volant, ale také to, že se vědomě rozhodl vypnout vlastní kontrolní mechanismy a navzdory tomu provedl činnost, jež může mít fatální následky. Právě zde je Tejcův návrh velmi důležitý a rozumný.

Špatně nastavená motivace

Nepříčetnost totiž nemůže být právní omluvou. Jinak bychom se dostali k absurdnímu závěru, že čím více se člověk před činem uvede do stavu, v němž přestane ovládat své jednání, tím komplikovanější bude jeho odpovědnost za to, co následně způsobí. To není humanismus, ale špatně nastavená motivace.

Trestní právo musí rozlišovat. Existují lidé, kteří se do stavu nepříčetnosti dostanou, aniž by si ho sami přivodili – v důsledku duševní poruchy, kdy skutečně nemohou své jednání ovládat. Něco jiného je však člověk, který se do tohoto stavu uvede úmyslně, nebo přinejmenším vědomě nedbalostně, alkoholem či drogami. Tady se nabízí otázka: proč by měl právní systém více chránit pachatele před důsledky jeho intoxikace než jeho oběť před důsledky pachatelova jednání?

Nedávná tragická nehoda nedaleko Brna tuto debatu dostala z akademických seminářů do reálného života. Muž s více než třemi promile v krvi vezl automobilem děti. Jedno z nich při nehodě zemřelo, další utrpěla těžká zranění. Na podobných případech sice nelze stavět trestní zákoník, ukazuje to, proč je potřeba přemýšlet o tom, jak současná právní úprava rozděluje odpovědnost.

Právo nesmí být naivní

Stejně rozumný je Tejcův záměr přitvrdit v případě agresivní jízdy. Vybržďování, vytlačování nebo úmyslné najíždění na jiné vozidlo nejsou „dopravní přestupky s temperamentem“, ale vědomé vytváření situace, v níž může během několika vteřin zemřít člověk.

A pak je zde ještě jedna věc, která by neměla zapadnout: možnost rychlejšího soudního rozhodnutí o ochranném léčení či zabezpečovací detenci u člověka, který je nebezpečný a byl shledán nepříčetným. I zde platí jednoduché pravidlo právního státu: ochrana společnosti a ochrana práv jednotlivce nejsou v protikladu. Soudní kontrola je nezbytná, ale stejně nezbytné je, aby se systém nedíval pouze na pachatele. Neměl by zapomínat také na potenciální oběti.

Právo nemá být mstivé, ale nesmí být ani naivní. A už vůbec by nemělo vysílat signál, že alkohol či drogy mohou člověku pomoci vysvětlit, proč za své jednání nenese plnou odpovědnost. Není možné, aby ti, kteří spáchají ohavný čin, byli výrazně mírněji trestáni jen proto, že ho spáchali pod vlivem návykové látky.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.