Vydání dvou nejvýše postavených politiků, Babiše a Okamury, tedy k pokračovaní v trestním a soudním projednávání jejich skutků, se bezpochyby stane jedním z hitů našeho politického jara. Vydání přitom nikterak nesouvisí s trestem, ačkoliv některá vystoupení ve sdělovacích prostředcích vyznívají tak, že pokud je nevydáme, trestu ujdou. Snad tedy stojí za to připomenout, že tomu tak není: po skončení mandátu, tedy po dobu, kdy je chrání imunita, může stihání pokračovat. Vydání má tedy smysl a svůj význam jen pro dnešek a bezpochyby má i své důsledky, a to nikoliv jen trestně právní, ale i politické.

Chtěl bych tento problém uvést jiným případem. Francouzká politička Le Penová v předchozích prezidentských volbách ve Francii v druhém kole soupeřila s Macronem. A v nadcházejících prezidentských volbách má velkou podporu občanů a je považována za možnou jejich vítězku. V nedávném soudním procesu však byla odsouzena, zatím nepravomocně, také k zákazu účastnit se této volby. V této souvislosti se ve Francii někteří zamýšlejí nad tím, zda výkon demokratického práva účastnit se voleb, zejména kandidáta, který má převažující podporu voličů, i když ti znají jeho minulost, může mu být odejmuto soudem. Zda by to neměli být právě jen voliči, kteří mají rozhodnout, zda se jim kandidát s takovou minulostí hodí nebo ne, zda by podle jejich názoru měl mít možnost vykonávat funkci, do které by byl jimi zvolen, a důsledky svého trestného jednání nést později.

Okolnosti našich požadavků na vydání jsou poněkud jiné, ale jistá souvislost s dotazem tu přece jen je. Otázka kladená ve Francii má i zde smysl: jak má policejní nebo soudní vyšetřování zasáhnout do výkonu volené funkce toho, kdo byl do takové funkce zvolen v demokratických volbách velkou většinou občanů. Za situace, kdy voliči byli i v obou případech dokonale o předmětu policejního a soudního šetření informováni, ale jejich volbu to neovlivnilo. Jistě, občané jsou si rovni v právech a povinnostech, ale demokratické rozhodování o nich ve volbách to snad poněkud determinuje. S ohledem na politické důsledky a dopady.

Naši kandidáti jsou stíháni za činy, podle státního zástupce trestné, ale nikoliv obecně srozumitelné. Babiš je stíhán za něco, na čemž se ani samotná justice snad již patnáct let nemůže shodnout, a stihání Okamury by jen rozvířilo nekončící debatu o svobodě slova obecně a ve volební kampani zvlášť.

Úvahy nad závislosti nebo nezávislosti justice jsou zcela zcestné. Soudci jsou samozřejmě zcela nezávislí, jak by také ne, jsou-li do funkce jmenováni bez možnosti odvolání. U ústavních soudců, jejichž funkční období je časově omezeno, nemůže být nějak zpochybňováno s ohledem na jejich právní i etickou erudovanost. I když obecně známé výzkumy rozhodování soudců u amerického Nejvyššího soudu dokládají, že jinak rozhodují soudci jmenovaní prezidenty, kteří byli demokraté, a jinak soudci jmenovaní prezidentem, který byl republikán. Což je vcelku logické: prezident jmenuje samozřejmě ty soudce, kteří odpovídají jeho názorům, jeho vidění světa. S nezávislostí to nikterak nesouvisí.

V našem případě vydávání jde přitom o nejvyšší ústavní činitele České republiky. Vím, že podstatná část opozice by si přála, aby právě tito byli ve výkonu svých funkcí vydáním zpochybněni, ale nemyslím, že by to našlo obecný souhlas ve veřejném mínění. Naopak zdá se mi, že by to vedlo jen k dalšímu prohlubování společenského nesouladu. A právě i o tyto důsledky snad nám dnes společně jde.