Nemusíte mít rádi V. Klause ani J. Bureše. Můžete mít ale rádi své řemeslo. Tak jako někteří tesaři mají rádi tesařinu a jsou rádi tesaři, možná jste právníky, co mají rádi právničinu a jsou rádi právníky. Většina řemeslníků nemůže ve svých životech ani doufat, že se jim řemeslo promění v umění, ale těžko se smiřují, když vidí, jak jejich řemeslo upadá. Ústavní soud (ÚS) v rozhodnutí o posledním z návrhů předsedkyně Nejvyššího soudu (NS) nám ukázal, jak hluboko lze ještě (u)padat. ÚS rezignoval na své řemeslo a rozhodl řemeslem jiných. Silou. Nechceme detailně rozebírat vady rozhodnutí, ty jsou ostatně dobře popsány v odlišných stanoviscích mj. předsedy ÚS, spíše máme pár okrajových poznámek.

Na tomto případu je plasticky vidět, jak má osud zvrácený smysl pro humor. Jak známo, základním argumentem ÚS je, že prezident (V. Klaus) měl místopředsedu NS vybrat ze soudců NS a nikoli z „běžných" soudců. Když kancelář prezidenta (V. Havla) 18. ledna 2001 sdělila připomínky k návrhu zákona o soudech a soudcích někdejšímu ministru spravedlnosti (J. Burešovi), požádala o vypuštění ustanovení o doporučení Soudcovské rady NS, protože „... výběr (pozn. předsedy a místopředsedů NS), provádí (pozn. prezident) ze všech soudů a nikoliv jen ze soudců NS" (viz. scan dopisu kanceláře prezidenta v úvodu tohoto příspěvku). No není to k popukání? Pozdější prezident V. Klaus ve velmi vzácné názorové shodě s předchozím prezidentem V. Havlem jmenuje místopředsedou NS nesoudce NS, kterým je někdejší ministr spravedlnosti J. Bureš, který zrovna diskutovaný zákon o soudech a soudcích předkládal Parlamentu. Navíc před šesti lety kancelář V. Havla požádá ministra J. Bureše o vypuštění ustanovení z diskutovaného zákona, která by mohla znamenat omezení pravomoci prezidenta jmenovat místopředsedu NS z řad všech soudců. Ministr J. Bureš požadavku prezidenta V. Havla vyhoví, aby se o pár let později dozvěděl, že tím, že vyhověl, paradoxně takové omezení pravomocí prezidenta založil a ÚS bezpochybně daný (zdokumentovaný) společný záměr Presidenta ČR, Vlády ČŘ a Parlamentu ČR vyloží přesně opačně.

V souvislosti s tím bychom rádi přivedli vaši pozornost k zajímavému sdělení nálezu ÚS: „Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý." Tvrdí pak také, že „moderní" ústava zpravidla neobsahuje normy v podobě charakteristické pro normy jednoduchého práva. Aplikací tohoto „moderního" závěru ÚS mj. dovodil, že když § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích říká „ze soudců", tak vždy myslel a myslí „ze soudců Nejvyššího soudu ČR", a to ačkoliv tak zákonodárce neřekl, ba dokonce ani říct nechtěl. A z čehože dovozujeme, že nechtěl? No z obyčejné právní logiky a toho, čemu se říká occasio legis.

Obsah normy je zřejmý, § 102 zní:

(1) Předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu jmenuje z řad soudců prezident republiky.

(2) Předsedy kolegií a předsedy senátů Nejvyššího soudu jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda Nejvyššího soudu.

(3) Předsedy kolegií a předsedy senátů Nejvyššího správního soudu jmenuje ze soudců tohoto soudu předseda Nejvyššího správního soudu.

Zákonodárce chtěl odlišit, a také tak činí, skupinu případů „z řad soudců" a skupinu případů „z řad soudců tohoto soudu"¨. Proč tak činí? To nepřísluší interpretační úvaze, protože výsledná norma není zvůle, když pouze technicky zohledňuje to, že § 62 písm. f) Ústavy ČR dává presidentovi při jmenování předsedy a místopředsedy NS výlučnou pravomoc. Proč bychom si dnes měli myslet, že to tak zákonodárce nechtěl. A co tedy chtěl? Cokoliv, co napadne ÚS? Asi ne, tedy snad ne...

Occasio legis, tedy ty materiální okolnosti, které mají nebo měly vliv na formulaci právní normy, navíc ukazují, že zákonodárce skupinu soudců úmyslně neomezil, když při diskusích o novém zákoně o soudech a soudcích Kancelář presidenta prohlásila, že výběr provádí president „ze všech soudů, nikoli jen ze soudců Nejvyššího soudu" (viz. výše). Zákonodárce této tezi vyhověl, a to výslovně.

A když to zákonodárce chtěl později jinak, tak to jinak napsal - viz. § 13 odst. 2 z.č. 150/2002 Sb.

Pokud je pravidlo jasné, logické argumenty (zejm. a contrario, příp. per eliminationem) svědčí pro jasnost sdělení normy, právní principy tím popřeny nejsou, proč si může ÚS ČR myslet, že to vlastně je všechno jinak? Cožpak není součástí čl. 1 Ústavy ČR i právní jistota? Proč ÚS navíc zničehonic výslovně popře veškerou „komentářovou literaturu", ačkoliv tak nikdy nečinil. Proč si ÚS dává takovou práci s „komparatistickým výkladem", který je, a z povahy věci musí být, jen „metodou" pomocnou? Proč jsou odchylné názory soudců ÚS delší a argumentačně propracovanější než samotný nález?

Půjdeme-li předloženou cestou ÚS, dovodíme zítra, že Prezident ČR má sice expressis verbis výlučné právo veta (čl. 62 písm. h) Ústavy), ale zdá se nám, že to brzdí legislativu a stojí to moc peněz, a proto je důvodné a z pohledu právního státu žádoucí, aby toto právo měl pouze každou lichou středu. Pozítří pak, že krajské soudy samozřejmě o odvoláních okresních soudů nerozhodují (§ 10 odst. 1 OSŘ), protože z pohledu právního státu tak musí činit speciální lidové soudy. A co dovodíme poté?

Je takováto „interpretace" práva uměním, ve které jsme doufali (vlastně asi ani nedoufali) v úvodu příspěvku nebo arogancí moci? Soudíme, že tím druhým. Hodnotová orientace přeci není libovůle interpreta, ale taková orientace, která se nachází v intervalu akceptovatelném svobodným a demokratickým prostředím, píše soudce ÚS P. Holländer (Filosofie práva, 2006), který spolurozhodoval i zmíněné rozhodnutí.

Stále si to myslí?

Law&Economics Blog