PRÁVNÍ STÁT: Soudy a politika
Právní stát, ke kterému se každý den hlásíme, se vyznačuje řadou atributů, všechny nebudu rozebírat. Všimnu si jediného, a to existence soudní moci a soudů. K právnímu státu totiž patří také to, že o právech a povinnostech občanů rozhodují nestranné a nezávislé soudy, které nesmí být pod vlivem politiků. Pravomocné soudní rozsudky jsou přitom závazné a konečné. Kdyby tomu tak nebylo, spor by nikdy neskončil a lidé by neměli jistotu, jaká práva a povinnosti vlastně mají. To, co soud jednou definitivně rozhodl, platí a nikdo, ani jiný soud nebo úřad, to nemůže svévolně zpochybnit, protože platí překážka věci pravomocně rozhodné – rei iudicatae. Pokud by např. mohly jiné složky státu, pravomocné rozhodnutí soudu ignorovat, ztratily by soudy smysl. V právním státě proto nemůže politik ani úředník prohlásit, že se tímto rozhodnutím řídit nebude. Ano, rozhodnutí soudu je možno kritizovat, ale ne zpochybňovat jeho závaznost. Nerespektování soudních rozhodnutí je typickým znakem autoritářských režimů a s právním státem nemá nic společného.
Všimnu si jedné kauzy, a to kauzy premiéra Babiše a jeho údajné spolupráce s StB. Celý případ měl začátek krátce poté, co pan Babiš vstoupil na podzim 2011 do politiky. Konkrétně šlo o datum 17. 1. 2012, kdy pan Babiš poprvé napadl žalobou oprávněnost své evidence v StB. Případ se u slovenských soudů vlekl po dobu téměř třinácti let. Nyní je ale ukončený. Na jeho konci stojí rozhodnutí (usnesení) Městského soudu v Bratislavě IV sp. z. B1-14C/13/2023 vydané dne 11. 10. 2024. Tímto usnesením bylo potvrzeno že:
- pan Babiš byl StB evidován neoprávněně
- pan Babiš nebyl spolupracovníkem ani agentem StB
- současně se pan Babiš zavázal neuplatňovat náhradu škody a vzniklé nemajetkové újmy a dále vzít zpět jím podané dvě stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva
Usnesením byl schválen smír (o který má primárně každý soud ve sporu usilovat) mezi Slovenským státem, zastoupeným Ministerstvem vnitra SR a panem Babišem. Ke schválení došlo proto, že soud podle § 148 odst. 2, zákona č. 160/2015 Z. z., Civilného sporového poriadku, potvrdil jeho shodu s hmotným právem.
Uzavření smíru bylo umožněno, až posledním nálezem Ústavního soudu Slovenské republiky v kauze „Babiš“ sp. zn. I. ÚS 127/2019-94 ze dne 26. 11. 2019. Ten konstatovat, že předchozí soudy (krajský v lednu 2018 a nejvyšší v květnu 2018) porušily základní právo pana Babiše podle čl. 46, odst. 1 Ústavy Slovenské republiky a právo podle čl. 6, odst. 1 Mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a základních svobod (práva na soudní ochranu a spravedlivý proces). Myslím si, že ke škodě věci tento nález nezveřejnil na svých stránkách ani Ústav paměti národa- dále ÚPN, (předchozí rozhodnutí v kauze důsledně zveřejňoval). Neučinil tak ani Slovenský Ústavní soud ve své Sbírce (nález navazoval na předchozí nález ÚS z roku 2017, který přitom ve Sbírce zveřejněn byl). Tento předchozí nález zrušil z důvodů neexistence pasivní legitimace ÚPN všechny tři předchozí rozsudky (první, druhé i nejvyšší instance). Tyto všechny předchozí soudy pan Babiš vyhrál, když na závěrech soudů se shodlo postupně sedm profesních soudců těchto instancí. Pouze u těchto soudů se navíc provádělo rozsáhlé dokazování ve věci prostřednictvím při využití řady důkazních prostředků (listinami, znaleckými posudky, odbornými vyjádřeními, výpověďmi svědků a třetích osob atd. atd.)
Problémem je ale jiná skutečnost. Za třináct let se některým našim sdělovacím prostředkům (a také panu Babišovi konkurujícím politikům), podařilo u nemalé části obyvatel vytvořit přesvědčení, že pan Babiš byl „estébák“. Media a politikové, zřejmě z neznalosti, ale zamlčovali jedno veledůležité ustanovení slovenského zákona o paměti národa č. 553/2002 Z. z. Jde o ustanovení § 26, odst. 3, které říká: „Ústav nie je povinný overovat, či údaje obsiahnuté v dokumente a údaje získané do informačního systému dokumentov zo zachovaných evidenčních pomôcok uvedených v odseku 2 sú presné alebo pravdivé“. Může se proto stát (a případy jiných kauz neoprávněné evidence dokazují, že se tak stávalo poměrně často), že ÚPN zveřejnil něco, co bylo zfalšováno a pravdě neodpovídá. Podle § 19 odst. 1 z. č. 553/2002 Z. z. tak ale ústav učinit musí (sic)! Přitom je známo, že StB byla zločinecká organizace a její příslušníci často vytvářeli falešné dokumenty pro svou kariéru a lepší hodnocení. Někdy byli dokonce právě oni skutečnými příjemci vyplácených odměn, které vykazovali jako odměny pro své spolupracovníky a agenty. Potvrzují to i případy v ČR. Ze známějších osob uvádím Bohdalovou, Kanyzu, Bartončíka, soudkyni Horovou, poslance Bartoše, Skopečka, bývalého ministra kultury Jehličku, Tomáška atd. atd. Na Slovensku pak Dvorského, Budaje, Hryce, Labudy, Peteraje, Tarageľa atd. atd.
Pokud tedy naše media před datem 10. 11. 2024 komentovala údajnou spolupráci pana Babiše s StB, měla postupovat nanejvýše zdrženlivě. Tak tomu ale zdaleka nebylo. Lze jen spekulovat o tom, jak tato skutečnost v minulosti ovlivňovala volební výsledky. A stejně tak, jak tato skutečnost ovlivňuje volební výsledky ještě dnes. Myslím, že se nepletu, když řeknu, že podstatným způsobem. Pokud ale některá media ještě po 10. 11. 2024 ignorují závaznost přijatého soudního rozhodnutí, tak to s právním státem nemá nic společného. Navíc autoři mohou být soudně postiženi za pomluvu. Že se to děje mohu doložit. Dne 13. 10. 2026 jsem si např. přečet článek o prezidentovi Havlovi v HlídacímPsovi, kde byla uvedena věta: „voliči bez uzardění podporují vládu s dvěma agenty a udavači StB“ – tím druhým agentem je asi pan premiér. Server přitom provozuje Ústav nezávislé žurnalistiky, z. ú.!!! Pokud si také např. přečtu Seznam zprávy a nahlédnu do některých diskusí, tak se to tam s tvrzením o spolupráci pana Babiše s StB docela hemží. Přesto jsem u těchto případů dosud nezaznamenal jediný případ opravy této nepravdivé informace kontextovým boxíkem, který by uvedl věc na pravou míru. Tak to alespoň Seznam důsledně dělá v případech současného pana prezidenta (ale i jiných mediálně známých osob).
Vím, že pro někoho je složité opustit svůj názor, zejména pokud byl používán jako hlavní argument a prezentován opakovaně. Ale pravda je jen jedna. Pan Babiš nespolupracoval a bylo o tom rozhodnuto. Naštěstí soudem, a ne historikem. Při veškeré úctě, a aniž bych chtěl někoho urážet, historik se přece jenom nemůže sám prohlásit za právníka a současně za nezávislý soud. Ostatně myslím si, že se o spolupráci pana premiéra s StB už tolik mluvit nebude. Našlo se jiné téma – střet zájmů. I tady to vypadá na souzení. Třeba bude trvat také třináct let….
Na závěr si neodpustím rekapitulovat několik náhod, které mě v souvislosti s kauzou Babiš a STB poněkud zneklidnily:
- Až do kauzy Babiš platila na Slovensku ustálená praxe, že ÚPN je ve sporech o ochranu osobnosti v případech neoprávněné evidence pasivně legitimován. Potvrzovala to i ustálená judikatura Nejvyššího soudu SR, konkrétně jeho rozhodnutí sp. zn. 6 Cdo 83/2010 z 31. 5. 2011
- V případě kauzy Babiš ale Ústavní soud tuto soudní praxi překvapivě zrušil a dne 12. 10. 2017 rozhodl, že ÚPN pasivně legitimován není, stalo se tak 8 dni před parlamentními volbami v ČR které proběhly 20 a 21. 10. 2017
- Tímto rozhodnutím Ústavní soud zrušil i rozhodnutí NS a krajského soudu znějící ve prospěch pana Babiše. Ústavní soud ale nestanovil, kdo ale pasivně legitimován je a kdo tedy má být žalován. Uvedl pouze: „(ús) ..ponechává všeobecným súdom v rámci ich následnej rozhodovacej činnosti, resp. aj zákonodarcovi priestor k hľadaniu odpovede ako má byť poskytovaná efektívna súdna ochrana fyzickým osobám, ktoré sa domáhajú určenia, že sú neprávnene evidované…“ (bod 37 rozhodnutí). Podle mého názoru byla tato formulace nešťastná a k urychlenému nálezu práva rozhodně nepřispěla. Bude to soud nebo zákonodárce kdo bude hledat efektivní soudní ochranu? A jak dlouho bude toto hledání trvat?
- Proto následovaly dva další celkem zbytečné spory, kde jak krajský, tak i nejvyšší soud opět nestanovily, kdo je pasivně legitimován
- Pořádek ve věci udělal až nález Ústavního soudu v roce 2019 (jiný senát), který jak krajský, tak i NS zkritizoval za to, že subjekt pasivně legitimovaný měly přece identifikovat již na základě výše citovaného bodu 37 rozhodnutí (viz výše). Rozhodnutí těchto KS a NS soudu byla zrušena a byl vytvořen prostor k ukončení celého případu.
- Jestli se tak stalo na základě obavy z důsledků hrozících sporů u mezinárodních soudů to vážně nevím. Vím jenom to, že náklady všech nekonečných jednání a rozhodování musely být velmi a velmi vysoké a vím také to, že by je běžný občan asi finančně neutáhl a práva se nedomohl.
- Německý Ústavní soud musí mít v každém ze svých dvou osmičlenných senátů minimálně 3 soudce s předchozí praxí soudce, u nás ani na Slovensku tato podmínka stanovena není. Tříčlenný senát Slovenského ÚS, který v kauze rozhodoval v roce 2017 byl složen pouze ze specialistů kteří předchozí praxi u soudů neměli. Následné rozhodování v roce 2019 prováděl jiný senát, kde již specialista s předchozí soudní praxí zastoupen byl. Nevzniká také u nás případným nezastoupením kariérního soudce v senátu ÚS větší prostor pro politická rozhodnutí?
Co si myslíte, bylo to celé „natahování harmoniky“ jenom náhoda? Nebo se soudy „tak trochu“ motají do politiky a politikové „tak trochu“ do soudů? Odpověď ponechávám na vás.