Rok 2024 skončil. V médiích s projevy vystoupil již ledaskdo, od bývalých prezidentů přes premiéra Petra Fialu až po třetího místopředsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Dovolte proto i mně, pranepatrnému brněnskému kantorovi, zamyslet se nad důležitou věcí, která mne trápila celý rok. Tím silným tématem je uvadající kvalita zdejší veřejné diskuse.

Moravský venkovský katolický básník říznutý českým metropolitním ateistickým filozofem by možná napsal: Tichá ozvěna našich hlasů ve stále stejných rezonančních komorách nás nikdá nevede k porozumění, ale k upevnění jistot, že „my“, jenom „my“, máme svatou pravdu. Jako bychom zapomněli, že nesouhlas není zločin, ale motor myšlení.

Totem jediné pravdy

Česká společnost zůstává enormně rozdělená. Na jedné straně provládní „progresivisté“, na druhé opoziční „konzervativci“. Neříkám, kdo z nich je lepší a kdo ještě lepší. (Dostal jsem pod stromeček knihu o pozitivním myšlení). V těchto pomyslných postmoderních škatulkách se však nepoznáváme jako lidé, nýbrž jako příslušníci táborů, které si nerozumějí. A co hůř, ani se o to již skoro nesnaží. Hluk sociálních sítí překryl šum kaváren a kuchyní, kde kdysi pulzoval život dialogu.

Místo argumentů si stále častěji dáváme nálepky. Místo dialogu potkáváme monology. Nejlepší je politik (ale nejen on), který vede nekonečnou samomluvu, a když druhý člověk chce také něco říct, urazí se se slovy: „Snad si nebudeme skákat do řeči.“ Politici, novináři i běžní občané se uzavírají do kruhu svých věrných, kde naslouchají pouze ozvěně vlastního hlasu. „Správné“ názory se odměňují lajky, nesouhlas se trestá ostrakizací či zablokováním účtu. Jen když si vzpomenu, kolik politiků a političek mne zablokovalo na Twitteru (dříve síť X).

Skutečná diskuse však není a nesmí být tanec kolem totemu jediné pravdy. Musí to být dynamický pohyb mezi různými názorovými světy, třeba i nepohodlnými. Václav Havel, a možná i Jiří Paroubek kdysi varovali před zneužitím moci ve jménu „vyšších cílů“. Dnes to platí i pro moc většiny, která si osobuje právo umlčet jiný názor – stačí na něho přilepit třeba nálepku fašismus a hotovo.

Že (některé) daňové poplatníky dokonce vrcholný vládní komunikační úředník nazval „sviněmi“, o tom se raději nebudu zmiňovat. Stoupl by mi tlak a moje (praktická) lékařka má až do 6. ledna dovolenou. Jak mohl, pro pět ran do Strakovky, tohoto člověka někdo jmenovat manažerem pro komunikaci, nad tím zůstává rozum stát. Jako by neplavce jmenovali vrchním plavčíkem v městském bazénu.

V zemi s bohatou středoevropskou tradicí skepticismu a hledání pravdy bychom si měli připomenout, že diskuse není bitevní pole, ale prostor pro setkání. Do roku 2025 bychom měli vstoupit s vědomím, že skutečný dialog začíná tam, kde si přestaneme jistit záda vlastní pravdou. Možná právě v tom tkví naděje pro českou a moravskou společnost. Opustit ozvěny vlastních hlasů a názorů a zkusit naslouchat těm, s nimiž nesouhlasíme. Koneckonců, není jiný názor tím, co nás vede k přemýšlení?

Psáno pro Lidové noviny