Už začíná být doslova trapné, jak opoziční politici (zde ale i s podporou vládního ministra Zaorálka) hovoří o pražské plánové výstavbě pro vládní pracovníky jako o „panelákovém ghettu“.

V tomto označení je tolik lží, kolik se jich tam dá v nelíčené nenávisti jejich autorů vložit. Na jedno ale zapomínají: Co si o věci samé vlastně myslí samotní Pražané.

Pražská paneláková sídliště a nová výstavba

Pražská paneláková sídliště nepochybně odrážejí dobu socialistické výstavby, především prefabrikací a blízkou architektonickou jednotností, ale nazývat je ghetty je rozhodně přepjaté. Nikdo v žádné ghettu na sídlišti v Praze nežije. Nová porevoluční výstavba pomyslně zahájená Tančícím domem je v Praze evidentní a můžeme si celou řadu moderních a mnohdy opravdu působivých objektů prohlédnout. Žádná paneláková výstavba se nekoná. Proč by zrovna vláda měla její obnovu zahájit? Nic takového by nikoho ani nenapadlo.

Co by Babiš měl učinit

Premiér Babiš logicky vzbudil u Pražanů neveřejnou diskuzi o tom, jaké budovy vlastně hodlá při případné nové výstavbě opustit. Černínský palác? Fantovu budovu ministerstva obchodu a průmyslu? Nebo budovy ministerstva zemědělství, potažmo dopravy? Pražané hádají, protože vyjádření zástupců vlády je až příliš obecné. A to je chyba. Bylo by tedy ku prospěchu věci přesně stanovit, které budovy bude vláda dále využívat a které opustí a nabídne ke komerčnímu využití.

Diskuzi o ghettu lze snadno ukončit

V době, kdy projektanti dokáží poměrně rychle zpracovat úvodní studie a k nim velmi přehledné vizualizace, by bylo dobré, kdyby si vláda na čele s premiérem Babišem takové nechala zpracovat a umístila je k veřejnému zhlédnutí. To by diskuzi o „panelákovém ghettu“ utnulo jednou pro vždy a snad (opravdu snad) by se jednání vrátila k věcnému tónu.

Primátor a nabídka

Primátor Prahy Hřib odmítá nabídku na výstavbu nového traumacentra, urychlení výstavby pražského okruhu a finanční pomoc vlády při výstavbě vnitřního okruhu formou příspěvku do projektů PPP, tedy projektů spolupráce veřejného a soukromého sektoru, s tím, že tvrdí, že nabídka za pražské pozemky je nedostatečná a navíc že vláda neumí stavět systémem PPP. Moc tomu jako Pražané nerozumíme.

Poprvé: Máme snad všichni eminentní zájem, aby se konečně pražský okruh po třiceti zoufalých letech dokončil. Je neuvěřitelné, že dodnes není.

Podruhé: Máme zájem na výstavbě nového traumacentra za skoro osm miliard korun, protože celková kapacita Prahy je nedostatečná a dávno v Praze nežije 1,2 milionu obyvatel, ale cca o 400 tisíc více, což je jaksi jedno město Brno navíc.

Potřetí: Argument, že vláda neumí stavět systémem PPP, je faul, protože vnitřní okruh si má Praha stavět sama, takže je to Praha, která se to musí naučit a tento systém využívat. Vláda jenom přispěje financemi. A protože půlka Evropy bez problémů systém PPP již od roku 1957 (Francie například) využívá, tak snad stačí již odzkoušené převzít.

Nejsme politické rukojmí pana Hřiba

Vláda těžko učiní ještě lepší nabídku, než dosud, ale my Pražané se budeme ptát Hřiba, proč ji odmítá a jak se k nabídce vlády staví jeho koaliční partneři. Primátor Hřib není vlastníkem Prahy a měl by dělat politiku s koaličními patrtnery pro nás přínosnou. Do tohoto ranku platí i uvážlivé hodnocení vládní nabídky, která rozhodně stojí za přezkum. A že by realizace tohoto „směnného“ obchodu byla pro obě strany přínosná, je zřejmé.

Pokud zvítězí politická ideologie, pak zvítězí nad zdravým rozumem a potom se neliší od ideologie totalitní. Žel musíme si přiznat, že období normalizace Gustáva Husáka znamenalo pro Prahu obrovskou výstavbu a současní politici se mohou leda tak krčit ve stínu těchto výsledků. Tak když tu je příležitost vystoupit na výslunní úspěchu, proč ji nevyužít. Stačí se jen dohodnout. A možná že právě v této vládní čvtrti by pojmenování jedné z hlavních ulic po Karlu Gottovi také nebyl špatný nápad.