Opravdu ráda bych věřila, že deset miliard, o které má být (zatím) dražší pražský tunel Blanka, nejsou peníze, o jejichž část se někdo s někým podělí. Ani nevíte, jak ráda bych věřila, že jsou to prostě objektivní výdaje, stavba se prodražila... Ale věřit tomu nedokážu.

Taky bych ráda viděla bývalého pražského primátora uklízet ulice nebo konat jiné veřejné práce – vsadil se koncem roku 2008 s iniciativou Auto*Mat, že tunel i s příslušnými technologiemi nebude stát víc než pětadvacet a půl miliardy. Jinak, sliboval, odpracuje padesát hodin na veřejných pracích. Jenže u notáře s tím nejspíš nebyli, vymáhat není jak, a tak Pavla Béma ve slušivé oranžové vestičce s koštětem nejspíš nepotkám.

Nový pražský primátor reprezentuje tutéž stranu jako Pavel Bém – a místo aby podal trestní oznámení na ty, kdo připravili a podepsali smlouvu, mluví o selhání kontrolních mechanismů. To mě tedy vůbec neuspokojuje! Co si mám myslet jiného, než že se do své funkce dostal za slib, že nějak zahladí případné skandály svých předchůdců, které mohou vyjít najevo? Nebo snad mám uvěřit, že se v Praze nenajde dost právníků, kteří by uměli sepsat neprůstřelnou smlouvu? Nebo že na magistrátě sedí tupci, kteří si nevšimnou, že se smlouvou něco není v pořádku? A není to jen tunel Blanka a není to jen Praha, snad každý den se ze zpravodajství dozvídáme, že tam a tam nová radnice odhaluje „chyby“ svých předchůdců, které by i nepříliš podezíravý člověk přisoudil korupci.

Mohla bych si říct, že ve společnosti, která na nejvyšší příčku hodnotového žebříčku staví úspěch, a to především úspěch finanční, se není čemu divit, přestat si toho všímat, nečíst noviny, neposlouchat rádio a v televizi se nedívat na zprávy, ale jen na pohádkové telenovely a seriály. To se mi tedy nechce, i když si tiše a potajmu říkám, že bych asi měla klidnější život.

Co má tedy občan dělat, aby zabránil rozkrádání společného majetku? V demokracii je to teoreticky jednoduché: volit takové lidi, o kterých je přesvědčen, že nekradou a jiným to nedovolí. Ani straně, která je kandidovala. Jenže mám pocit, že v Praze to voliči udělali – a výsledek? Staronová koalice a strana, která v Praze vyhrála, mimo rozhodování. Odstavený Jiří Dienstbier mladší, staronoví politici místo na magistrátě na radnicích pražských částí – no však to víte taky.

A pak se dočtu, že kdyby se před volbami nezměnil počet volebních obvodů, tahle šejdírna „škatule, škatule, hejbejte se“ by nevyšla. To tedy člověku na náladě nepřidá. Sice se v tom dá najít i pozitivní stránka, na které si přečteme, že Pražané už toho měli dost a chtěli změnu, ale výsledek se nedostavil. Byl předem zmařen nově nastavenými pravidly sloužícími k tomu, aby u vesla a u koryta zůstali právě ti, kterých jsme se chtěli zbavit. Je smutný pohled na to, jak se občané úporně snaží bojovat proti vlastním zastupitelům, kteří mají řádně spravovat jejich majetek. Kdyby aspoň ten Pavel Bém v oranžové vestě... ale to by musel plnit vlastní sliby.

LN, 11.2.2011