Redaktor Petr Honzejk v Hospodářských novinách ze 2. října použil pro odchod Jana Lipavského z Pirátské strany námořní přirovnání: „Pirátská loď nabírající vodu byla vymanévrována z vládní flotily, načež jeden z jejích předních důstojníků nezaváhal a chutě přeskočil na jinou, jistější palubu.“ Páně Honzejkova metafora je sice vtipná, ale z mého pohledu není zcela případná. Patřím k těm, jimž je důležitější úspěch celé flotily než osud jedné lodi, kterou prokazatelně potopil nešikovný kapitán. Jenž je navíc tak nekonečně ješitný, že místo aby svým důstojníkům přikázal, aby se zachránili a přidali se v boji proti nepříteli na jiné lodi, snaží se je přimět, aby společně s ním skočili do vln. A je mu očividně úplně jedno, že flotila je na prahu války s rozpínavou velmocí, jejímuž carovy problémy flotily a ztráta schopných důstojníků vyloudí na rtech škodolibý úsměv.

Připadá mi absurdní, když pirátští představitelé prohlašují Jana Lipavského za zrádce, protože se rozhodl zůstat ministrem. Tuším, že věrni heslu „Podle sebe soudím tebe“ usuzují, že Lipavskému jde především o vlastní kariéru, a ani je nenapadne, že jeho setrvání na místě respektovaného ministra zahraničí je pro Českou republiku jednoznačně žádoucí. Za zrádce je nutno považovat samotného Ivana Bartoše, jenž tím, že se rozhodl strhnout do svého politického hrobu celou Pirátskou stranu a snaží se z téměř klukovského trucu sabotovat českou politiku a tomuto státu co nejvíce uškodit, sám sobě napsal smutný nekrolog.

Autor je profesor Masarykovy univerzity v Brně