Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Vítám nový a neotřelý způsob obhajoby prezidentčíka odpracovatele. Taktéž panu autorovi zpětně závidím jeho rozesmátou jízdu druhou polovinou osmdesátých let, včetně užívání si strachu, který vyvolával ve všech komunistech, včetně oztbrojených složek. Jenom drobná technická. Ve své vysmátosti ani nezaznamenal, že se jednalo o socialismus a ne komunismus.

státní kapitalismus bez kapitálu jsme vyměnili za nadnárodní oligarchismus na úvěr.

Pozdní komunismus, pěkné takové neotřelé. Připomíná mi to pozdní sběr. Tak u toho zůstanu. Po okupaci ČSSR v roce 1968 nastal u komunistů výběr z hroznů, Poučení z krizového vývoje. Shnilé a nahnívající ideologicky závadné kuličky byly nemilosrdně odtraněny jak v KSČ, tak i v ČSLA, StB atd., aby nenakazily další kuličky. A nastává nová doba komunistů, komunisté s přívlastkem - normalizační a kariérní. Stavy bylo třeba doplnit. Po nich bylo požadováno pouze jediné, 100 % loajálnost k režimu, a k okupační mocnosti. Aby se situace z roku 68 neopakovala, byli nejdříve dva roky kandidáty KSČ, za ty dva roky byli důkladně prověřeni. Ne každý kandidát prošel tímto sítem. A to trvalo až do listopadu 89. Idea těchto normalizačních a kariérních komunistů byla jediná, mít se dobře oproti ostatním obyvatelům ČSSR, a proto stranické knížky odhazovali až někdy v prosinci-lednu 90. rodná To byl ten pozdní komunismus, kdy pochopili, že už je rodná strana dále živit nebude.

Každá diktatura se opírá o silové složky - armádu a policii. Vstoupit dobrovolně do těchto složek znamená se aktivně podílet na udržování té diktatury.

Je legrační, jak odsuzujeme "estebáky", tedy lidi, kteří (většinou pod nátlakem) podepsali nějakou spolupráci s minulým režimem. Oni si ale v drtivé většině tuto cestu nevybrali. Byli k ní donuceni, a provinili se snad jen tím, že nebyli ochotni hodně ztratit, pokud by nepodepsali.

Naproti tomu členové silových složek si v drtivé většině dobrovolně vybrali cestu, že budou aktivně udržovat stávající diktaturu. Tak jestli by měl být někdo považován za zavrženíhodného, jsou to tito lidé.

Nejhorší frakcí z nich pak byli "političní komisaři", neboli politruci. Což byl úplný odpad. A co úplně přesahuje mé chápání, když se na něco takového dá ženská. A že si někdo takovou ženskou vezme za manželku.

i ty své manželky jen použil.

/Dyjána je hloupá nešťastná ženská.

Je dobré si ujasnit proč právě tento článek vznikl proč se jich v poslední době vynořilo povícero...

Po třech letech Pávkovo funkčního období je jasné, že národ si ve finále prezidentské volby mohl vybrat jen mezi řadovým komunistou a komunistickým funkcionářem, mezi tím kdo k okupaci Československa mlčel a tím, kdo ji schvaloval a vyjadřoval sympatie k okupantům, mezi tím, kdo spolupracoval s StB a tím, kdo studoval na to, aby v zahraničí takové jako Babiš získával, vytěžoval a řídil, mezi tím, kdo byl jen šedou myší komunistického soukolí a tím, koho komunistický režim vyznamenal za příkladnou službu komunistickému režimu. Jednoduše si mohl vybrat mezi menším a větším spolutvůrcem a spoluudržovatelem zločinného komunistického režimu. Tragédie sama o sobě, že do druhého kola postoupili právě tito komunističtí pohrobci. Národ pak dal ve finále místo ignorování tak zvrhlé volby přednost tomu “většímu” podporovateli totalitního komunistického režimu, který se ani ke své minulosti nedokázal postavit čelem a opakovaně o ni lhal... (ten druhý, řadové “menší” podporovatel na tom nebyl až tak lepe i když aspoň uznal, že byl součástí komunistického soukolí, protože neměl dostatek odvahy a ocenil ty, kteří tu odvahu měli....).... a nyní se malá část Prahy vzepjala k opětovné podpoře komunistického rozvědčíka na základě uměle zveličené - to se zřejmě v rozvědčíkem kurzu učili také - pseudokauzy proti nekomunistovi Macinkovi, který de facto jen ostře vyjádřil svůj postoj k Pavlovo metodám... Takhle to dopadá vždy, když některá část společnosti nepochopí o čem jsou demokratické volby a má dojem, že demokratické jsou jen tehdy, když vyhraje jejich favorit... To vše vede k tomu, že zatímco ten menší ze spolupracovníků komunistického režimu se nonstop haní, tak ten větší se nekriticky adoruje a buduje se jeho kult osobnosti. A mezitím se plive po minulosti nekomunistů Macinky a Turka a zcela se relativizuje minulost komunisty oceněného medailí za zásluhy funkcionáře KSČ Pavla

Jinými slovy řečeno: Pavel vstoupil dobrovolně do KSČ, Pavel se stal dobrovolně předsedou komunistické buňky, Pavel psal dobrovolně kádrové posudky na své podřízené, Pavel se stal dobrovolně profesionálním vojákem komunistického režimu, Pavel dobrovolně a vlastní rukou napsal životopis v kterém vyjadřuje pochopení k okupaci Československa a vyznává se k obdivu k zemi resp. režimu okupanta a dokonce přiznává, že kvůli tomu musel snášet posměch druhých, čili ostatním bylo zřejmě, že hájí svinstvo, Pavel se stal dobrovolně studentem komunistické vojenské rozvědčík, aby mohl onen zločinný komunistický režim podporovat, chránit a udržovat. Dělal to tak dobře, že jej komunistický režim vyznamenal medailí. Pavel ji zázračně získal ve výjimečné mladém věku aniž by něco viditelného pro společnost udělal, takže to bylo něco co si komunistický režim cenil.

Pavel lhal o důvodech svého vstupu do KSČ a nikdy se za to neomluvil, Pavel se vytáčel a manipuloval ohledně své podpory okupaci a obdivu k okupantovi, Pavel lhal o tom, že prezident nemá co kádrovat nominanty a tím měnit výsledky voleb, ale má respektovat návrh premiéra, protože to je jeho vláda...

Jinak Pavel po plyšáku dal pokračoval v tom co dělal před plyšákem - čili zůstal v armádě, a rovněž Babiš po plyšáku dal pokračoval v tom co dělal před plyšákem - čili zůstal ve kšeftu. Pavel celý život žije z eráru, kdežto Babiš zaměstnává přes 40 tisíc lidi a na rozdíl od drtivé většiny jiných vyčůraných miliardářů daní v ČR...

Pavel v politice bohatne, zatímco Babiš se v pořadí miliardářů v ČR propadl z druhého na osmé místo a jeho majetek se od působení v politice vzhledem k inflaci snížil...

To vše uvádím navzdory tomu, že Babiše považuji jen za soft Fialu i když výrazně méně lže, méně krade, trochu méně kolaboruje a je výrazně schopnější v řízení vlády, tak postupuje stejným směrem jako Fiala...

Pan Grundmann brání jako lev morální profil rozvědčíka cvičeného na boj s vrahy z vólstrýtu, předsedy ZO KSČ a nyní prezidenta Pavla. Není úkolu obtížnějšího. Patrně by Pavlovi nikdo jeho kariéristické obraty nevyčítal, kdyby zůstal vojenským důchodcem, který otravuje okolí svými vzpomínami na válečné historky. Jako když veteráni vzpomínali na Hradec Králové nebo na Piávu. Problém je v tom, že se postavil před občany jako vší pravdy a lásky futrál. Tím ze sebe udělal morální trosku, nechutného lampasáckého kariéristu a perfidního pokrytce. V této souvislosti jsem si vzpomněl za román Sekyra (vyšel v roce 1966), kde bratr hrdiny říká, že všechny komunisty je potřeba zlikvidovat, a žádný neunikne, protože on má jejich seznam. Vybírá totiž v ZO KSČ stranické příspěvky.

Žádný morální profil nebráním. Pouze říkám, že jsou celé tyto debaty o morálních profilech absurdní jako samotný tehdejší systém.

Z pohledu člověka, který byl na vojně v letech 67-68 bych jen dodal, že "lampasák" bylo mimořádně opovrhované individuum. Ten rok to v Podbořanech ze všech "záklaďáků" údajně "podepsal" jen jeden, přesto, že se těm, co "to podepíšou", nabízely spousty cenných ekonomických výhod. Bralo se jako samozřejmost, že takový člověk je bezcharakterní oportunista - a asi blb. To bylo ještě před "bratrskou pomocí"...!

A trvalo to až do plyšáku,... vždy se takovými pohrdalo a každý věděl co jsou zač, teda mimo Pávka a autora článku, kteří věděli, že o nic nejde, že je to jen komedie a sranda... na co se také bát červeného bareťáka Pávka,... však se těm červeno bareťákům také demonstranti sedmnáctého v 89 na Národní smáli až se za břicho popadali...

Pan Grundmann se nyní po několika dnech diskuzí (viz odkaz níže) konečně veřejně přiznal k výběrovému morálnímu nihilismu. Pavlovo vstup do KSČ, do funkce předsedy buňky KSČ, kádrovaní spolupracovníků, Pavlovo rukou psané pochopení pro okupaci své vlasti a rovněž rukou psané pochopení pro okupanta respektive pro jeho režim, Pavlovo studium na komunistického rozvědčíka připravovaného na to získávat, vytěžovat a řídit získané spolupracovníky v zahraničí podporující komunistický režim,... to vše byla dle jeho pátečního a nyní potvrzeného vyjádření jen taková kašpařina, komunistický režim, kterému Pavel sloužil a kterého tento režim již v mladém věku vyznamenal medailí za zásluhy byl prý zcela neškodný a směšný, pan Grundmann z něj měl legraci a s červenými barety se honil po Václaváku a byla to hrozná prča. Pavel svou oddanost režimu jen hrál a jeho hlavním motivem prý bylo dostat se na západ. Za svou věrnost komunistickým ideálům prý nemohl, protože vyrůstal v rodině elitního komunisty a vojenského estébáka a byl tak chudák deformován prostředím. O své minulosti opakovaně lhal, ale co už, každý jsme nějaký...

Zato Turek je hajzlík již od svého narození, který hajloval už když vyšel z lůna své matky a je dobré, že jej Pavel díky svému výcviku odhalil. Pavel si svou minulost v eráru odpracoval - i když prý v podstatě nebylo co - tím, že pilně plnil rozkazy kurátorů NATO a v Jugoslávii, kam byl poslán jako voják dokonce zvládl i jednu vojenskou akci. Turek si svou minulost neodpracoval, protože veřejné mínění a mainstream na to mají jiný názor a ve více než 1,3 milionové Praze se našlo 35 tisíc, kteří si to myslí také... inu výživná debata po celý páteční čas...

Zajímavé je, že po celá léta pan Grundmann neměl nikdy potřebu hájit tehdejší komunisty a jejich aktivní členy, ale s nástupem rozvědčíka Pávka je tento režim najednou nevinný a směšný a jeho protagonisté byli vlastně jen oběti vnějšího prostředí, které tento režim vytvořil. Samozřejmě za těch 15 let co je v politice třeba Babiš či za těch 36 let po plyšáku co se v politice pravidelně objevovali různí “bývalí” komunisté neměl potřebu žádného z nich obhajovat s tím, že by sloužili jen vyhnivajícímu režimu, který vlastně ani nebyl nebezpečný a jejich role v něm byla v podstatě zcela nevinná. Až teď s nástupem kultu osobnosti bývalého dobrovolného komunisty, komunistického funkcionáře, vojáka komunistického režimu, rozvědčíka, schvalovatele okupace s pochopením pro okupanta, nevinnou za oběť vlastního mládí nevedouc to co vědělo i malé dítě, generálem odpracovatelem, který to dvě Lambarené ovšem nějak minul, protože neomylně zamířil k další erární funkci, tentokrát prezidentské pocítil najednou pan Grundmann nezvladatelnou potřebu jeho skutky hájit tím, že zcela relativizuje co dělal, čím trn režim byl a pohrdl tak miliony lidi, kteří si s tímto režimem nezadali, nechtěli di zadat a to ani za cenu zpackané kariéry či školy a plivnul do tváře tem, kteří proti tomuto režimu aktivně bojovali a někteří při zim dokonce přišli i o život... skvělé, gratuluji a teď ještě něco o německém nacismu a těch co s nim spolupracovali a co mu aktivně sloužili, když už jsme u té relativizace...

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/rozepre...

Časy se prostě mění, avšak pokrok je nezastavitelný. Taky zatímco elektorát komunistů valem vymírá, novou avantgardou pokrokově smýšlejících mládežníků a umělců se de facto již stali Piráti, STAN, TOP09 či od eurofóbních jihopravičáků očištěná ODS.

Dnes se historie překresluje. Konec komunismu nebyl takový jako zbytek doby vlády komunistů. A tehdejší mladí lidé, kteří prožili pouze tuto pozdní dobu, na ni mají jiné vzpomínky než starší lidé, kteří prožili komunismus v době, kdy byl v plné síle. I to je součást historie. Skutečnost je, že byli komunisté tehdejším studentům pro legraci. Také je historickou skutečností, že se komunismus zhroutil sám vnitřním vyhnitím a nikoliv díky hrdinskému úsilí nějakých bojovníků proti komunismu. My mladí jsme tehdy nebyli nějakými hrdiny, kteří riskovali svou osobní budoucnost v boji s nebezpečnou diktaturou. Diktatura byla vnitřně mrtvá a my to nevěděli s úplnou jistotou, ale cítili to. Proto jsme byli také tak drzí.

Asi jsme byli spolu s mladými komunisty jediní, kdo vnímali situaci realisticky. Petr Pavel byl na druhé straně barikády, ale patřil do stejné generace a prožíval určitě tuto dobu podobně. Byl si vědom své komičnosti a je si jí vědom až dosud. Jenom starší generace tehdy žily ještě v minulosti a vnímaly tehdejší dobu pořád vážně.

Autor tím, jak tvrdí, že to byla legrace a že se vlastně nic nedělo, dokazuje jen to, jak velcí darebáci komunisté včetně autora byli a jsou. Pro mne a moje příbuzné to zase až tak velká legrace nebyla a rozhodně jsem se nesmál, když mne popotahovalo StB a potom kontráši jako je Pávek. Naštěstí to včas skončilo, ale nikdy jsem si nemyslel, že po 35 letech na Hradě bude sedět bezcharakterní hloupý komunistický funkcionář a stejně bezcharakterní autoři jej budou adorovat a znevažovat ty, co byli postiženi díky podobným individuím. Také omlouvání vlastizrady, které se dopustil Pávek a tvrzením, že to byla legrace autor prokazuje, že charakter a čest jsou pro něj sprostá slova a tím svým výblitkem znevažuje i Palacha a další oběti řádění okupantů a Pávků.

Autor popisuje období, kdy už byl Palach více než 15 let po smrti. StB tehdy už byla bezzubá a nebyla schopna kontrolovat rozhodující většinu obyvatelstva. Soustřeďovala se už jen na velmi úzké skupiny lidí, které považovala za klíčové. Zbytek obyvatel mohl nadávat a dělat si z komunistů legraci a nikoho to nezajímalo. I to je realita posledních pár let komunismu.

Byl to komunismus ve vnitřním rozkladu a bez víry ve vlastní budoucnost. Jako první to poznali mladí lidé, které režim nenaučil mít z něj strach. Ale to z nás nedělá žádné hrdiny. Strach jsme neměli nikoliv proto, že bychom byli stateční hrdinové, ale protože ke strachu už objektivně nebyl důvod. Byli jsme pouze katalyzátorem, který urychloval vnitřní nevyhnutelný rozklad.

Je nesmyslné vyčítat lidem, že vnímali svět podle svých vlastních zkušeností a nikoliv podle zkušeností předchozích generací. My jsme měli jiné postoje a nebyli jsme zatíženi traumaty starších lidí.

S textem nelze souhlasit, protože líčí Pavla jako pasivního statistu, zatímco šlo o člověka vědomě připraveného sloužit režimu výměnou za kariérní akceleraci, privilegia a životní standard, k nimž vedla loajalita a možnost vycestování.

Jeho start nebyl dílem náhody ani „lidské neostrosti“, ale protekční trajektorií danou postavením otce v rigidním jádru tehdejší armády.

Bagatelizace této skutečnosti jako frašky pozdního komunismu je účelová, protože maže rozdíl mezi těmi, kdo systém jen přežívali, a těmi, kdo z něj profitovali.

Stejně účelová je i následná adorace jeho role v UNPROFOR, která je dodnes prezentována zkresleně, se zveličováním jeho významu až k implicitnímu dojmu, že velel celé misi i záchranné operaci Francouzů.

Právě odtud se vine kontinuální řetězec mlžení, polopravd a legendizace, nikoli nevinná komičnost dějin.

Pokud má být řeč o morálním rozměru, pak nelze mluvit o tragikomické náhodě, ale o dlouhodobém vzorci chování, který z Pavla nedělá oběť doby, nýbrž její učebnicový produkt.

Každý má asi jiné vzpomínky na tuto dobu. Někdo to vnímal jako tragédii a jiný zase jako frašku. A ve frašce rozdíl mezi rolemi zaniká. Už nejsou ti, kteří přežívají a ti, kdo profitují. Všichni splývají do jedné absurdní masy herců komického divadla.