Jsme země středu – středu Evropy, středu přístupů, středu povah: ani ledovce, ani poušť; ani „trh vše vyřeší“, ani „státe, starej se“; ani globální metropole, ani lesní samoty; ani náboženský fundamentalismus, ani čirý ateismus.

Ateismem myslím přesvědčení, že člověk jest nejvýše množinou chemických látek a jejich vzájemných reakcí. To by zde pravil málokdo. Ostatně nepoznal jsem doposud Čecha, který by po pohřbu vlastní babičky prohlásil: „Ona stejně byla jen hromádkou bílkovin.“

A pak se na Nový rok v této středové, umírněné zemi proberete ze silvestrovské noci, aby vás do noci vypiplané nenávisti uvrhl předseda Poslanecké sněmovny…

Zaposloucháte se do jeho projevu a rázem se umažete od mouru plků, na nichž je ze všeho nejpitomější slouhovství vůči Kremlu, jež v daném žánru překonává některé gejzíry servility z normalizačního nenormálna, kterým, když nic jiného, dodával polehčující okolnost fakt sovětských tanků na našem území. Pan předseda zastane totéž bez nátlaku, snad dokonce s chutí.

Proč? Odpověď: poměrný volební systém, s nímž drtivý vítěz voleb nesestaví vládu, aniž by nepřenechal část významných vládních či parlamentních funkcí reprezentantům zpovykaných, odstředivých názorových menšin, v jejichž zájmu (mimo jiné finančním) je si udržet hlasy své bubliny – nezávisle na většinových preferencích, lhostejno ke strategickým potřebám státu. Vlivné menšiny se u moci střídají, osiřelost běžného (běžného a příčetného) občana trvá.

A bacha! S vyloženě proruskými názory se to má stejně jako s těmi vyhraněně pokrokářskými: tím, že jejich nositelé na sociálních sítích bydlí, vzniká zkreslení, podle kterého tito znamenají lid. A přitom s nimi leckdy souzní populační promile, jehož masovost je nepřímo úměrná jeho vřeštivosti…