Ministryně školství Dana Kuchtová se nadobro rozhodla opustit své ministerské křeslo. A strhl se boj o to, kdo by ji měl v čele ministerstva nahradit. Logický nárok si dělá Strana zelených, neboť Dana Kuchtová byla přece „jejich“. I začala tedy padat „zelená“ jména. Ti si dokonce začali pojišťovat svůj vliv na ministerstvu. Těsně před koncem svého ministrování dosadila Kuchtová na místo náměstka místopředsedu zelených Martina Tichého. Se svou troškou do mlýna možných nástupců se přidali i lidovci. Ti zase mají ve svém hledáčku bývalého rektora Masarykovy univerzity a nynějšího brněnského radního (za uskupení Brno 2006) a senátora (nominovaného Liberální reformní stranou) Jiřího Zlatušku. Trochu nečekaně se ozvala Česká konference rektorů, která se také cítí oprávněna navrhnout kvalitního člověka, zejména z řad rektorů. Možná si říkáte, proč najednou tak obrovský zájem? Zcela jednoduchý důvod. Miliardy z Evropské unie, které mají přes ministerstvo školství v příštích letech protéct. Jsem pro konkurenci, nechť je na křeslo ministra tlačenice. Ale v tom případě by mě zajímalo, který z kandidátů má zkušenosti řídit takovou instituci, jaký bude jeho program pro jeho funkční období, jaké budou jeho vize, jak se do nynějška profiloval v oblasti školství, jak je připraven svoji funkci vykonávat a zda má k výkonu takové funkce předpoklady. Dle mého názoru je minimálně druhořadé si nárokovat toto místo jen proto, že náleží tomu či onomu uskupení či straně.
Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas na fóru Hospodářských novin prohlásil, že „máme velmi demotivující sociální systém. Funguje jako drogový návyk a to chceme změnit.“ Charakteristika je to dokonalá. Věřím, že pan ministr tento stav vnímal už hodně dlouho před tím, než to minulý týden řekl. Ten stav tu nenastal ze dne na den a je skutečně nejvyšší čas s tím začít opravdu něco dělat. I představil návrhy, které mají znepříjemnit a znevýhodnit život lidem, kteří jsou bez práce déle než pět měsíců. Podpora v nezaměstnanosti by čas od času klesala, až by nebyla poskytována vůbec. Nezaměstnaní déle než rok by neměli nárok ani na životní minimum. Tleskám a budu tleskat dvojnásob, když se to podaří uvést v život a bude to fungovat. Na zmiňovaném fóru byl přítomen i šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch, jehož názor na věc mi připadal, že musí za každou cenu oponovat, byť by to byla sebevětší hloupost: “Dávky v Česku nejsou tak vysoké. Toto opatření by uškodilo.“ Jestli jsem to správně pochopil, tak tím chce zřejmě pan senátor Štěch říct, že by s tím prostě nic nedělal. Pravda, kdo nic nedělá, nic nezkazí. I kdyby se mu ty dávky v budoucnu přece jenom nezdály v pořádku, mohl by pohrozit stávkou. Anebo by ji rovnou vyhlásit. No uznejte, nebyl by to krásný důvod: jsme připraveni stávkovat za snížení sociálních dávek, aby lidé opět našli motivaci pracovat a rozšířili tak řady nás, pracujících?
Předseda ČSSD Jiří Paroubek je zase o kousek blíž v hledání kandidáta do blížících se prezidentských voleb, tzv. antiklause. V úterý navštívil poslanecký klub ČSSD Jiří Dienstbier a dle slov jak šéfa klubu Michala Haška, tak i předsedy Paroubka příjemně překvapil a oba si pana Dienstbiera dokáží představit jako prezidenta pro příští volební období. Ovšem „antiklaus“ Dientstbier ještě nemá definitivně vyhráno, neboť s nominací se ještě bude vyčkávat. „Jestli bude naším kandidátem pan Dienstbier nebo někdo jiný, je zatím otevřené. Čekáme, zda bude přijatelný i pro menší středové strany,“ prohlásil Jiří Paroubek. Jinými slovy počká si, až Dienstbier obejde všechny poslanecké kluby a pak se uvidí. Nemohu si pomoct, ale cítím z toho jakýsi lehký závan, zejména ze strany ČSSD, smiřování se s dalším obdobím stávajícího prezidenta Klause. Myslím, že kdyby si ČSSD vzalo skutečně za své prosadit na Hrad někoho jiného, třeba i Jiřího Dienstbiera, tak by jej přijala pod svá křídla a pomohla mu s lobbováním, přesvědčováním a vyjednáváním u ostatních politických stran. Ovšem to, že budou čekat, jak jejich možný „antiklaus“ u ostatních uspěje či nikoli, mi připadá hodně pasivní.
Agentura Standard & Poor’s zvýšila rating České republice o jeden bod. Pro ty, kdo neví, jaký bod byl předtím a jaký je nyní: z bodu A- na A. Z nových členských zemí Evropské unie má toto označení ještě Estonsko, Litva a Slovensko. Je to příznivá zpráva pro investory, kterým je tímto způsobem dáván signál, že se o své investice např. do českých cenných papírů nemusejí obávat. A čím že si Česko zasloužilo zvýšení ratingu? Jednak se začíná dařit ozdravovat veřejné finance. Svoji nemalou zásluhu na tom mají, podle Davida Marka z Patria Finance, i vyhlídky slibného hospodářského růstu a v rozpočtové reformě agentura Standard & Poor’s oceňuje zejména akceschopnost české vlády. Dokážu si představit, že pro běžného občana nemá tato zpráva sebemenší význam, neboť mu bezprostředně do peněženky nic nepřinese. Nicméně pro českou ekonomiku je to velice pozitivní zpráva, neboť to zvyšuje kredit česka v očích zahraničních investorů a ekonomů. A investoři znamenají investice, a investice znamenají peníze, a peníze znamenají pracovní příležitosti a pracovní příležitosti znamenají přírůstek do peněženek občanů.
Své postřehy bych zakončil jedním moudrem, tentokrát od španělského filosofa, sociologa a esejisty José Ortegy y Gasseta: „Jsou dva druhy nespokojenosti: nespokojenost, která pracuje, a taková, která lomí rukama. První dosáhne toho, co chce, druhá ztratí, co má.“
Autor je místopředseda jihomoravského Regionálního sdružení ODS