Dovolte mi, abych vám přispěl také jedním postřehem z minulého týdne. Zmaten zmanipulovanými médii, uvěřil jsem, že Paroubek konečně vyhlásil jaro. Naložil jsem všechny potřebné věci, které jsem přes zimu nashromáždil do auta a vyrazil na chalupu. Pro informaci: máme ji přibližně ve stejné nadmořské výšce jako rodinný domek, kde bydlíme. Jak jsem tak jel Polabím, sluníčko a suché silnice mě utvrzovaly o tom, že jsem udělal správně. Ještě pět km před chalupou jsem si říkal Ještě to je dobrý asi tak jako ten co spadl z mrakodrapu a právě míjí páté patro. Pak začalo sněhu přibývat. Když jsem přijel k odbočce na chalupu, byly už slušné mantinely. Začátek cesty byl bez sněhu, tak jsem tam vjel. Prozkoumal jsem cestu, vypadalo to na pět cenťáků a pod tím led. Byly dvě možnosti: chalupu pouze vyvětrat a všechen bordel zase doma vynést z auta zpět na půdu (cca 300 kg) nebo spolehnout na kvalitní zimní obutí. Z vrozené lenosti jsem vybral druhou možnost. Vjel jsem do sněhu. Celkem to šlo. Asi deset metrů. Pak jsem vyjel na sluníčko. Trochu to křuplo a předek si lehl na břicho. Při průzkumu jsem zjistil, že i zde je na ledu asi pět cenťáků, jenže pod ledem ještě dalších třicet. Takže mi nezbylo než jít pro krumpáč a lopatu a auto vysvobodit. Zlatej prašan na horách! Ještě jsem musel cca sto metrů na kolečku (ve 40cm rozbředlého sněhu) odvozit všechen bordel z auta, aby se trochu zvedlo a já to mohl vyhrabat i zpod něj. Takže už vím, proč se línej strhnul. Protože byl línej jít dvakrát.