Ve Francii neutichají mohutné stávky studentů proti navrhovanému opatření, od kterého si vláda slibuje snížení nezaměstnanosti především v řadách mladých lidí. Opatření spočívá ve smlouvě tzv. prvního zaměstnání, která je pro lidi do 26 let, je na dobu neurčitou, ovšem s možností propustit takto přijatého zaměstnance během dvou let bez udání důvodu. Měly by tak odpadnout obavy podnikatelů s přijímáním nových zaměstnanců. Vláda tímto způsobem reaguje na fakt, že nezaměstnanost mezi mladými se pohybuje okolo dvaceti procent. Studenti ovšem považují toto opatření za diskriminační oproti starším pracovníkům. Trochu těm stávkujícím studentům nerozumím. Demonstrují snad proto, že se vláda snaží řešit nezaměstnanost? Nebo proti tomu, že by mohli mít větší šanci získat zaměstnání? Či snad proto, že žádné zaměstnání nemají, tak proto vyšli do ulic? Nevím, jestli zrovna demonstrování a potyčky s policií jsou tou nejlepší cestou, jak si vymoci větší šanci získat zaměstnání. A pokud mají jiné, lepší a kvalitnější návrhy, jak snížit mezi svými vrstevníky nezaměstnanost, určitě by si nějakou standardnější cestičku k jejich normální prezentaci a prosazení našli. Ovšem pokud jim jde jen o to vyřádit se, a ještě na účet státu, tak si našli pouze dobrou záminku.

Členka volebního týmu nejsilnější vládní strany Anna Veverková se nechala slyšet, že ČSSD považuje výši hospodářského růstu za významné volební téma. Taktéž ministr financí Sobotka prohlásil, že hospodářský růst bude logickým tématem letošní volební kampaně. Osobně si nedokážu moc představit, jak chtějí růstem HDP či růstem průmyslové produkce oslovovat voliče. Jsem přesvědčen, že konkrétní voliče by tímto mohli oslovit pouze v případech, že tyto ekonomické úspěchy uvidí každý ve své peněžence, že dokáže snadněji získat zaměstnání, že bude jezdit po stále lepších a kvalitnějších komunikacích, že se sníží kriminalita a nebo že ubude papírování a byrokracie. Jinými slovy řečeno, pokud se tyto úspěchy viditelně nedotýkají činností, se kterými je občan každodenně ve styku, tak si to jako „významné volební téma“ jen těžko dokážu představit. Nechci tím ale říct, že z toho občané nemají nebo v budoucnu nebudou mít žádný prospěch. Určitě zajímavý by byl ovšem průzkum, který by se dotazoval respondentů na souvislost mezi růstem HDP a bezprostředním pozitivním dopadem na ně samotné.

S předchozím postřehem tak trochu souvisí i výsledek průzkumu společnosti Factum Invenio. Ten konstatuje, že polovina Čechů by ze svých úspor, při ztrátě zaměstnání, dokázala vyžít méně než tři měsíce. Čtvrtina lidí dokonce žádnými úsporami a rezervami nedisponuje. Když si tento průzkum srovnáte s tím, jaké žně mají splátkové společnosti například před vánocemi, jak je neuvěřitelně jednoduché pořizovat na úvěr takřka cokoli a kolik dosahuje průměrná zadluženost domácností, tak z toho trochu běhá mráz po zádech. Jenže v tomto případě je každý svého štěstí strůjcem a domnívám se, že si bohužel musíme i tímto „boomem“ projít a při každé, byť sebelákavější nabídce si připomenout Senecova slova: „Nekupuj, co je potřebné, ale co je nezbytné; co není potřebné, je i za haléř drahé.“

Přípravný kurs pro političky pořádá Občanské sdružení Fórum 50% a kurs je určen ženám, které mají ambice uspět v politice komunální, krajské i celostátní. Koordinátorka projektu Miluš Kotišková si od toho slibuje zvýšené zastoupení žen v politice, kde jich je podle ní stále méně. Osobně jsem velice pro takové aktivity. Rozhodně jsou totiž lepší, než nějaké nesmyslné kvóty či poměry, kolik má kde být žen či mužů, blonďáků či hubených, vysokých či s brýlemi. Nedokážu si představit, že by takové kvóty mohly vést ke zlepšení práce té či oné instituce. A právě kvalitnější a efektivnější práce by měla být cílem veškerých změn.

Parlamentem prošel návrh, který nařizuje zaměstnavatelům zaplatit nemocnému zaměstnanci prvních čtrnáct dní jeho nemoci. Na oplátku sníží zaměstnavateli odvody ze 3,3% na 1,4 procenta. Jsem přesvědčen, že posláním firmy by měly být podstatně jiné činnosti, než kontrolovat svého zaměstnance, zda opravdu marodí s tím, s čím marodit má, nebo zda vůbec marodí. Tyto záležitosti by si dle mého měla důsledně hlídat pojišťovna, jejíž peníze by byly v případě zaměstnancovy neoprávněné neschopenky zbytečně utráceny. Pokud by zjistila, že se klient chová jinak, než mu nařizuje jeho choroba či lékař, tak z toho vyvodit patřičné finanční důsledky, a to pro všechny zainteresované. Na druhou stranu by např. mohla zavést bonusy ve výši pojistného při nižší nemocnosti. Stát by také měl např. povolit propustit zaměstnance i v neschopence, ovšem za jasně daných pravidel. Přehozením těchto povinností na zaměstnavatele ukazuje současná vláda pouze svoji neschopnost řešit problém vysoké nemocnosti. Nehledě na možné negativní dopady na nezaměstnanost. Bohužel si dokážu představit, co asi udělá zcela pragmaticky zaměstnavatel s chronickým nebo často churavějícím zaměstnancem, až tato novela vejde v platnost.

www.michalkadlec.com