8. týden (20.2.-26.2.2006)

Dohodu o změnách v navržené úhradové vyhlášce léků, tolik kritizovanou lékaři, prezentovali na tiskové konferenci premiér Paroubek společně s ministrem zdravotnictví Rathem. Jednalo se o jednu z mála alespoň trochu přijatelných zpráv pro lékaře, kteří přesto chystají demonstraci a požadují ministrovo odstoupení. Co ovšem stojí za povšimnutí, je fakt, že jakmile se nejen lékařské veřejnosti, jako je to v tomto případě, ale i veřejnosti obecné prezentuje nějaká alespoň trochu do pozitivna laděná zpráva, premiér u toho nechybí. Z nedávné minulosti jeden krásný příklad za všechny: vzpomínáte, jak před půl rokem oznamoval pan premiér živnostníkům, že se zasadí o zrušení nesmyslného nařízení vydávat účtenky za nákup převyšující padesát korun? Také to byl nesmysl z dílny ČSSD a na starosti jej měl ministr financí Sobotka. Už jsem měl nyní nutkání nazvat premiéra „Poslem dobrých zpráv“. Bohužel jsem si ale uvědomil, že mezi „dobré zprávy“ pro veřejnost premiér určitě počítá i výroky o vítězných volbách pro ČSSD.

Podle Hospodářských novin pronesl ministr Sobotka v MF Dnes z května roku 2003 následující hodnocení: “Sliby nebyly zasazeny do reálného rámce. Byli bychom blázni, kdybychom trvali na něčem, co není ekonomicky reálné.“ Pan ministr nemluvil o ničem bezvýznamném. Hodnotil sociálně-demokratický volební program, se kterým ČSSD vyhrála v roce 2002 volby. Myslím, že nám těmito jasnými a jednoduchými větami nabídl krásnou a dokonale aplikovatelnou metodu, kterou je možné použít při pohledu do programu ČSSD i pro volby v tomto roce. A metoda to musí být přece věrohodná, vždyť pochází od jednoho z nejvyšších představitelů strany.

Do červnových parlamentních voleb se rozhodla jít nová strana pod názvem Rovnost šancí. Toto uskupení, tvořené především ženami, si vytklo jako svou nejdůležitější prioritu odstranění nerovností obou pohlaví na pracovním trhu i v rodině. Rovněž má v plánu prosazovat rovné postavení mužů a žen na všech úrovních rozhodování. Nic proti těmto snahám. Jen si nedokážu představit, jakým způsobem by ten rovný poměr měl být v praxi aplikován. Měly by snad vejít v platnost nějaké přesné poměry zastoupení (asi 50:50) nebo budou pro jednotlivé oblasti či obory stanovená kvóra? Co když se tyto limity nepodaří ať z jedné či druhé strany naplnit? To se obor, instituce či oblast zruší? A co ostatní skupiny, které mají pocit, že nejsou na různých místech dostatečně zastoupeny? Mají si také založit svou stranu a prosazovat rovnoprávné zastoupení? Domnívám se, že Česká republika má své problémy v poněkud jiných oblastech a ty jsou podstatně závažnější. Mám velký problém nabýt přesvědčení, že by povinně daný poměr mužů a žen v politice byl tou hlavní hnací silou pro snižování zadlužování státního rozpočtu nebo pro ideální nastavení důchodové reformy.

V Německu neustále stávkují odboráři ze svazu Ver.di, jehož členové jsou především zaměstnanci veřejné správy. Nelíbí se jim plánované prodloužení pracovní doby ze 38,5 hodiny na 40 hodin, čili o 18 minut denně, a to bez zvýšení mezd. Hlavním důvodem ke stávce prý ale není prodloužení pracovní doby, ale důsledek v podobě ohrožení až 250 tisíc pracovních míst. Z tohoto pohledu je na tom velice zajímavá jedna věc. Jak je možné, že stejný objem práce by při prodloužení pracovního týdne o hodinu a půl zvládlo o 250 tisíc pracovníků méně? Není jich tedy v německé státní správě přece jenom trochu moc? Ani mě tak netrápí protesty německých odborářů, spíše sleduji s obavami fakt, jaké následky dokáže přinést hýčkání různých vrstev voličů a ustupování tlaku nejrůznějších odborových skupin. Jakmile se totiž dojde za hranici udržitelnosti, je následná náprava a „návrat do normálu“ velice, velice bolestná. Obávám se, že něco obdobného nás možná nemine při plnění některých reforem, které již brzy nesnesou odkladu.

Zajímavé poměry na ministerstvu spravedlnosti ukázala kauza náměstka ministra Němce Jiřího Vyvadila. Nemám nyní na mysli jeho sporné setkání s Tomášem Pitrem. Ministrův náměstek Vyvadil se ve čtvrtečních Hospodářských novinách vyjádřil k tomu, proč ministra Němce o schůzce neinformoval, cituji: „Ani na vteřinku mě nenapadlo, proč bych ho o tom měl informovat. Dva měsíce jsem s panem Němcem nemluvil. My se zcela míjíme. On nevyhledává mě, já nevyhledávám jeho.“ Tomu skutečně nerozumím. Jedno ministerstvo, ministr a jeho náměstek a vůbec nikomu nevadí, že tito dva pánové spolu dva měsíce nepromluví! Jak potom může práce na ministerstvu vypadat? Premiér Paroubek se k této kauze mimo jiné vyjádřil, že chce mít klid v resortu a „aby tam hoši pracovali“. Pokud to premiér myslí vážně, tak by měl dohlédnout na to, aby tam v prvé řadě fungovala normální komunikace. Není třeba si hned padat kolem krku, ale také není vhodné, aby si po něm šli. A pokud toho nelze docílit se současným obsazením, tak by měli být nahrazeni pracovníky, kteří jsou spolu ochotni vést komunikaci. Bez normální komunikace si totiž lze jen velice těžko představit jakoukoli fungující instituci, i ministerstvo.

www.michalkadlec.com