Po roce 1989 bylo pro Českou republiku mimořádně racionální připojit se k západnímu politickému, hospodářskému a bezpečnostnímu prostoru. Znamenalo to definitivní odchod ze sovětské sféry, otevření trhů, svobodu pohybu, demokratickou stabilitu a později bezpečnostní garance NATO. Z toho však neplyne obecná politická metoda, podle níž správnou českou politiku poznáme podle toho, že odpovídá politice převládající na Západě. A právě zde podle mého názoru vzniká jeden z problémů dnešní parlamentní opozice.

U části opozičních stran není ochota přenášet část politického rozhodování na evropskou či jinou nadnárodní úroveň žádným zásadním ideovým rozporem. Mohou považovat sdílení části národního rozhodování s nadnárodními institucemi za žádoucí samo o sobě. U ODS je ale situace jiná. Její politická tradice stavěla na autonomii jednotlivce, vlastní odpovědnosti, skepsi k centralizované moci a požadavku, aby si jednotlivec i stát zachovali vlastní odpovědnost za svá rozhodnutí. Jestliže se proto ODS postupně mění ve stranu, která svou důvěryhodnost stále více dokazuje především pevnou příslušností ke správnému táboru, vzniká rozpor s její vlastní politickou filozofií.

Když se přizpůsobení změní v ctnost

Přimknutí k silnějšímu a úspěšnějšímu řádu je v dějinách běžným a často velmi rozumným chováním. Jednotlivci, panovníci i celé státy přejímali náboženství, instituce nebo politické postoje také proto, aby se dostali na správnou stranu mocenského a civilizačního rozdělení. Přijetí křesťanství evropskými panovníky například neznamenalo jen náboženskou změnu, ale také vstup do širšího systému politické legitimity a mezinárodních vazeb. Náboženský a mocenský význam se přitom nemusely nijak vylučovat.

Totéž může platit v moderní politice. Jestliže jedna strana geopolitického rozdělení nabízí podstatně více bezpečí, prosperity a svobody než druhá, je racionální se k ní připojit. Takový byl český případ po roce 1989. Tím jsme ale dokázali pouze, že bylo správné stát se součástí Západu. Nedokázali jsme tím, že každé jednotlivé rozhodnutí, které na Západě převládne, je správné právě proto, že tam převládlo.

Právě zde je zajímavý bezručovský motiv „sytého raba“. Ne jako přirovnání Evropské unie k feudálnímu pánovi; takové srovnání by bylo nesmyslné. Zajímavý je psychologický mechanismus. Člověk se nejprve přizpůsobí silnějšímu řádu z dobrých důvodů. To mu může přinést bezpečí, prosperitu nebo uznání. Postupně se s tímto řádem identifikuje a nakonec může začít považovat samotnou loajalitu k jeho autoritám za morální přednost.

Původně racionální adaptace se tak může změnit v identitu a identita v poslušnost. Člověk už neříká: „Přijal jsem toto uspořádání, protože je pro mě výhodné.“ Začne říkat: „Jsem odpovědný a slušný právě proto, že jeho pravidla respektuji.“

Vzorný žák a politika slušnosti

Část dnešní opozice svou politickou identitu ráda popisuje jazykem slušnosti, odpovědnosti, respektu k pravidlům a spolehlivosti. Slušný politik respektuje instituce, plní závazky, nedělá spojencům ostudu a je předvídatelným partnerem. V tomto významu je slušnost samozřejmě žádoucí vlastnost.

Problém vzniká tehdy, když se slušnost přenese z formy politického jednání také na jeho obsah. Je jedna věc slušně a korektně se přít s Evropskou komisí, německou vládou nebo americkým prezidentem. Něco jiného je začít považovat souhlas s jejich stanoviskem za známku slušnosti a nesouhlas za projev nezodpovědnosti, populismu nebo příslušnosti k nesprávnému táboru.

Pak už slušný politik není pouze ten, kdo korektně prosazuje vlastní názor. Má mít také názor „správný“ — a jeho správnost se může začít posuzovat podle toho, nakolik odpovídá postoji prostředí, do něhož chceme patřit.

Tak vzniká politika vzorného žáka. Vzorný žák se neptá pouze, zda úkol dává smysl. Především správně rozpozná, co učitel očekává, úkol svědomitě splní a pochvalu bere jako důkaz vlastní správnosti. V politice se pak otázka „Je toto rozhodnutí dobré pro Českou republiku?“ nenápadně mění v otázku „Budeme tímto rozhodnutím dostatečně slušným a spolehlivým členem Západu?“

Když Západ přestává znamenat pouze svobodu

Tento způsob politiky je dnes problematičtější než před třiceti lety také proto, že se změnila zkušenost části společnosti se samotným Západem. Po roce 1989 byl Západ především prostorem, který omezení odstraňoval. Umožňoval cestovat, podnikat, svobodně mluvit, investovat a rozhodovat o vlastním životě způsobem, který předchozí režim nedovoloval.

Dnes část společnosti zažívá evropské a další západní instituce také jako zdroj regulací, standardů, rozpočtových podmínek, ekologických pravidel, sankcí a dalších závazků. To neznamená, že jsou tato pravidla špatná. Mnohá mohou být užitečná a Česká republika se na jejich tvorbě sama podílí. Politicky je však důležité, že subjektivní zkušenost části veřejnosti se změnila. Západ už pro ni není pouze prostorem, který odstranil cizí poroučení. Stává se zároveň jedním z míst, odkud přicházejí rozhodnutí, která lidé prožívají jako poroučení.

V takovém prostředí může věta „jsme slušná země a plníme evropské závazky“ působit úplně jinak, než její autor zamýšlí. Politik říká: „Jsme odpovědní.“ Volič může slyšet: „Jsme hodní, protože posloucháme.“

U ODS je problém hlubší

U TOP 09, STAN nebo Pirátů nemusí tento způsob uvažování vytvářet zásadní vnitřní rozpor. Tyto strany snáze přijímají představu, že část českého rozhodování je legitimně sdílena na evropské či jiné nadnárodní úrovni. Mohou otevřeně říci, že společné evropské rozhodování považují za hodnotu a spolehlivost vůči širšímu politickému celku za součást dobré politiky. Volič s tím může souhlasit nebo nesouhlasit, ale ví, jakou nabídku dostává.

ODS měla jinou tradici. Nikdy nebyla protizápadní; právě naopak. Už v devadesátých letech považovala západní orientaci za český národní zájem. Současně ale stavěla na svobodě jednotlivce, vlastní odpovědnosti a skepsi k tomu, aby nějaké centrum rozhodovalo za lidi nebo za nižší úrovně rozhodování.

Původní logika ODS tedy mohla znít: sami posoudíme, co je pro Českou republiku správné, a tam, kde se naše zájmy shodují se spojenci, budeme postupovat společně. To je něco jiného než logika: naši spojenci se na určitém stanovisku shodli, a proto je jeho podpora českým zájmem. Výsledek může být totožný, ale pořadí argumentace je opačné. V prvním případě je spolupráce výsledkem vlastního úsudku. Ve druhém se správná příslušnost stává jeho náhradou.

Právě proto je Jan Lipavský pro dnešní ODS zajímavým symbolem. Nelze poctivě tvrdit, že automaticky přebírá rozhodnutí spojenců; sám mluví i o českých národních zájmech. Pro proměnu ODS je ale příznačné, jak silně se vedle tradičního jazyka vlastního českého zájmu prosadil jazyk důvěryhodnosti, spojenecké spolehlivosti a pevného západního ukotvení.

Na žádné z těchto hodnot není nic špatného. Malý stát potřebuje důvěryhodné spojence a sám musí být důvěryhodným spojencem. Důvěryhodný spojenec ale není totéž co poslušný spojenec. A slušný politik není politik, který své partnery nikdy neobtěžuje nesouhlasem.

Paradox Andreje Babiše

Právě proto může získávat zvláštní výhodu Andrej Babiš. Objektivně patří k nejmocnějším lidem v České republice. Je předsedou vlády a stojí v čele nejsilnějšího politického hnutí. Přesto jej část veřejnosti dokáže vnímat jako člověka, který se moci vzpírá. V nedávném průzkumu byl dokonce překvapivě často uváděn jako opoziční politik, přestože je premiérem. Průzkum samozřejmě neříká, proč jej lidé takto vnímají; ukazuje pouze, že subjektivní mapa moci může být jiná než ústavní mapa funkcí.

Část veřejnosti totiž nemusí svět dělit především na vládu a opozici, ale na ty, kdo stanovují pravidla, a ty, kteří se jim musejí přizpůsobovat. Pak může do druhé skupiny paradoxně spadnout i český premiér. Dobře je to vidět na Babišových konfliktech s evropskými institucemi kvůli střetu zájmů. Z právního hlediska může být věc prostá: existují pravidla a příslušné instituce kontrolují jejich dodržování. Člověk, který už Evropskou unii vnímá jako zdroj vnějšího řízení, však může stejnou událost interpretovat jako: „Brusel zase poroučí českému premiérovi.“

Opozice tuto roli může Babišovi sama posilovat. Slabší argumentace zní: Evropská komise má s Babišem problém a evropská pravidla se musejí respektovat. Silnější by bylo vysvětlit, proč je střet zájmů českého premiéra problémem přímo pro Českou republiku — například protože může deformovat jeho rozhodování nebo ohrožovat veřejný zájem.

V prvním případě opoziční politik působí jako tlumočník vyšší autority. Ve druhém jako český politik, který dospěl k vlastnímu závěru.

Proč potom volit právě ODS?

Není prokázáno, že právě tato proměna způsobuje oslabení ODS. Volební chování má mnoho příčin. Je ale legitimní se ptát, co dnešní ODS nabízí voliči, který od ní kdysi očekával samostatný pravicový úsudek, nedůvěru k byrokratické moci a ochotu říci také silnějším partnerům, že jejich řešení není automaticky českým řešením.

Pokud v těchto otázkách začne ODS znít stále podobněji jako ostatní prozápadní opoziční strany, může ztrácet svou původní politickou funkci. Volič, který hledá především hlubší evropskou integraci a politiku slušného a spolehlivého člena západního společenství, má jiné strany. Volič, který hledá samostatnější pravicový úsudek, může začít hledat také jinde.

Pak nemusí být problém ODS jen v komunikaci nebo v nedostatku výrazných osobností. Může spočívat v tom, že část voličů přestává vědět, proč má existovat právě ODS.

Po roce 1989 jsme si Západ vybrali z dobrých důvodů. To zdůvodňuje tuto volbu, nikoli poslušnost vůči každému rozhodnutí, které v západních institucích převládne. Slušnost znamená dodržovat vlastní závazky a vést spor korektně. Neznamená vzdát se vlastního úsudku.

Svobodný člověk není svobodný proto, že si vybral správnou vrchnost. Je svobodný proto, že si zachoval vlastní úsudek — i vůči autoritám politického řádu, který si sám zvolil.