Uznání Palestinského státu samo o sobě nepředstavuje žádný nový problém. Jako nečlenský stát OSN jej uznala více než stovka států . Jako stát bez státní suverenity, bez území nebo nesporných hranic. Jako někoho o kterém víme, že ve skutečnosti není , ale myslíme, že by měl být přítomen. Spíše tedy politická, než nějaká státoprávní deklarace. Když se však nyní další evropské státy chystají Palestinský stát uznat v souvislosti s - poněkud jednostranně vykládanými - událostmi v Gaze a s tím úzce související náhle zřetelně projevovaného dříve spíše latentního antisemitismu, není to jen obvyklá snaha evropských státníků snažících se zviditelnit na aktuálním problému. V současné době se mi zdá situace jiná . Sotva totiž můžeme přitom odhlédnout od aktuálního stavu toho co se v Evropě skutečně děje.

Když palestinské vlajky téměř převládaly na povolebních manifestacích ve Francii, když migrační vlně z muslimských zemí jsou spíše otevírány dveře klamáním evropských občanů o „azylu pro uprchlíky „ a zejména když Palestinci sídlící v evropských státech zřetelně požadují likvidaci Izraele hesly „od moře k řece“ je jistě namístě otázka jak energicky a konečně zda vůbec by některé evropské státy vystoupily na obranu Izraele ? Kdyby tomuto demokratickému státu, spojenému tak úzce s evropskou civilizací, hrozilo opravdové a vážné nebezpečí ohrožení jeho samostatné existence, jak je to ostatně nyní v Evropě veřejně požadováno . Zda by některé evropské státy takovouto podporou riskovaly ohrožení již tak křehké vnitřní stability, což při současném stavu části veřejného mínění nelze vyloučit .

Jistě bychom při váhavých postojích slyšeli slova o lidských právech , když už dnes hypertrofovaná lidská práva představují hlavní překážku řešení migračního problému Evropy. Totiž zcela zřetelnou, léta již dlouhou dobu trvající evropskou neschopnost odlišit humanistickou potřebu ochrany skutečných uprchlíků před válkou nebo pronásledováním - v čemž máme Česku dlouhou tradici – od cesty mnohých za lepším životem, na které má jistě každý právo, ale neexistuje žádná povinnost takové úsilí podporovat. Zejména pak , když část příchozích do Evropy ohrožuje takové naše deklarované úmysly jako je potřeba chránit právo Izraele na existenci.

Nikterak tento problém nepřeceňuji. Jsem přesvědčen o tom, že ani samotné arabské státy nemají valný zájem na vytvoření velkého státu ovládaného teroristickými organizacemi. Zcela zřetelně Palestince nijak zvlášť v oblibě nemají , když již třetí generaci těch, kteří z území Izraele odešli ponechávají ve statutu uprchlíka, mnohde jim ani nedovolují získat občanství. A o masakru palestinských táborů v r. 1982 V Libanonu ani nemluvě. …

Jde mi o širší problém současné Evropy. Pochybnost o pravdivosti deklarovaných politických záměrů, o jejich soulad se životem a zájmy obyčejných evropských občanů. Což volební výsledky politických subjektů neodrážejí zcela přesně. Ostatně i tyto se , ke zděšení mnohých, počínají měnit. Uznáváme právo Izraele na obranu a samozřejmě jeho právo na existenci, ale masivně přijímáme spoluobčany , kteří tato práva zřetelně odmítají. Představujeme si vytvoření palestinského státu nějak po vzoru „kosovského řešení“ ? Stejně tak opakujeme, že Ukrajina musí zvítězit , aniž by kdokoliv zřetelně a důvěryhodně vyslovil co to vlastně znamená a aniž by bylo jen vzdáleně zřejmé, jakou budoucí formu evropské státy a národy zaujmou pro budoucí nezbytné soužití se sousední atomovou velmocí. Ať už si o ní myslíme cokoliv.

Nyní se do Evropského parlamentu hrnou desítky poslanců ujišťujících veřejnost , že budou hájit národní zájmy. A co takhle zájmy celé Evropy, které rozhodně nejsou jen součtem národních zájmů ? Nejistota není v zájmu Evropy. Otázka obsahu lidských práv a demokracie tak jak je uznáváme a prosazujeme není, podle mého názoru, stále zodpovězena. Abychom se všichni v Evropě jednou nemuseli o tuto demokracii a svá lidská práva bát ještě více, než se o ně bojíme dnes…

LN 9.7

...