Dovolím si začít tak, jak by žádný novinový článek libovolného žánru začínat neměl. Mám vzdáleného příbuzného, vzdáleného formálně, fakticky od dětství báječného kamaráda, takového třetího staršího bráchu (a taky nejstaršího). Bydlí v jednom horském městečku.

To městečko má městský status ještě feudální, založeno bylo roku 1532, dnes v něm dlí sotva 400 stálých duší, nadmořská výška 888 metrů. Dějiny onoho městečka by vydaly na napínavý seriál. Po Mnichovu připadlo Říši, pak přežilo odsun i následné dosídlení československými vlastenci. Nutno dodat, že v zásadě úspěšné. Dnes je to místo sice překrásné, ale téměř bezvýznamné.

Tak tedy v tomto městečku celý svůj život prožil můj vzdálený blízký Olda. Vyučený strojař, později středoškolák průmyslovák. Nadšený motorkář, výborný hráč mariáše. Chlap přímý a poctivý, spolehlivý a šikovný pracant. Znají ho tu všichni a nenajdete nikoho, kdo by ho měl nerad. Ke konci 80. let se mu přihodilo, že byl zvolen předsedou místního národního výboru. Vládl v městečku ke spokojenosti svých sousedů, obec prospívala, jak jen to tehdy bylo možné, a nepřátel mu jeho funkce vynesla maloučko, pokud vůbec nějaké.

Přišla Sametová a Olda ještě téže zimy dopředsedoval. „Revoluce tě svrhla?“ dobíral jsem si ho. „Kdepak. Sám jsem to položil.“ Na můj udivený pohled opáčil: „No a co jiného?“ Tohle je nová doba, jiná doba, říkal. „Já jsem pracoval pro tamtu. Ne, že by mě nepřemlouvali, jako abych zůstal, že to přece vůbec nevadí a že jsem byl dobrej. Ale musí si teď najít svoje nové předsedy a nové vůdce. Moje funkce s revolucí skončila.“

Dál jezdil na motorce, dál hrával s kamarády v hospodě mariáš. Našel si práci v malé továrně nedaleko a udělal v ní slušnou kariéru. Aby ne, strojař s maturitou a s výbornou znalostí němčiny. Vždyť je to sudeťák jako poleno a němčina je jeho druhý mateřský jazyk. Už je v důchodu a stále hraje s kamarády v hospodě mariáš.

Nevím, kolik je takových lidí jako Olda. Možná hodně, možná bych se divil. Mnohem více jsou vidět lidé, kteří takoví nejsou. Lidé doby minulé, hrnou se do politiky. Do vysoké politiky. Do nejvyšší politiky. Jsou nuceni nechat se kádrovat davem, vytrpět dávná svědectví skutečná i smyšlená, zapřít své mládí, omlouvat se za svou minulost, odmítnout a pošpinit vlastní práci, které se dlouhá léta poctivě věnovali, dělali ji dobře a věřili jí. To vše, včetně vlastní hrdosti, teď zmuchlají jako ušpiněný pytlík od hamburgeru a hodí do koše. Skoro je mi jich líto.

Proč to dělají? Těžko říci, nejsem psycholog. Snad že teprve teď, když máme tu svobodu, ukáží všem, jak se to má dělat a jaký jsou pašák!? To už ukázali. Oni jsou přesvědčeni, že ne. Ještě neukázali všechno a všem.

Mám pro to pochopení. Až já budu v důchodu, napíši román. Fantasy a sci-fi, zásadní generační výpověď. Nejmíň trilogie to bude. Hollywood po tom skočí! A na ty Oskary si pak nechám ušít nové sako.