In medias res: Rodičovský příspěvek by se měl od roku 2027 zvýšit o 50 tisíc korun. Vláda schválila novelu zákona o státní sociální podpoře, která počítá s vyšší podporou pro rodiče nově narozených dětí i dětí převzatých do trvalé péče. Současná výše rodičovského příspěvku je 350 tisíc korun. Nově by rodiče měli dostávat 400 tisíc korun. Vše samozřejmě musí ještě posvětit parlament, jelikož vláda v právním státě zákony schvalovat nemůže. Jedni chystané navýšení kritizují, že je příliš malé (co se dnes pořídí za 50 000 Kč, o které dávka poroste, příspěvek je prý málo motivační) a druzí, že je naopak přespříliš vysoké (náš stát je zadlužený, nemá na to, je to prý plýtvání a lidé se mají postarat hlavně sami).

Dětí je málo, nebo moc?

Žijeme v paradoxní době. Z globální perspektivy planeta naráží na limity přelidnění. Lidstvo již překročilo hranici osmi miliard obyvatel, zatímco ještě kolem roku 1800 žila na Zemi sotva miliarda lidí. Tento dramatický růst je bezprecedentní. Pamatuji se, jak jsme na základce v roce 1985 oslavovali pětimiliardtého člověka na planetě, a nyní ještě za mého života máme miliard osm. Co trvalo staletí či spíše tisíciletí, je nyní otázkou pár let.

O to větší kontrast představuje situace v České republice, kde se dlouhodobě propadá porodnost a demografická křivka se začíná nebezpečně lámat.

Nejde přitom o výkyv jednoho roku, ale o trend, který má strukturální charakter. Ekonomické faktory – drahé bydlení, inflace, nejistota na pracovním trhu či nedostatek flexibilních pracovních úvazků pro rodiče – bezpochyby hrají významnou roli. Bylo by však zjednodušující tvrdit, že právě ony jsou jediným vysvětlením. Paradoxně totiž dnešní mladá generace nežije v horších materiálních podmínkách než generace jejich rodičů. Rozdíl je subtilnější, ale o to zásadnější: spočívá v celkové důvěře v budoucnost.

Strach z budoucnosti – „timor futuri maximum impedimentum est“ – dnes výrazně ovlivňuje rozhodování o rodičovství. Nejde jen o otázku financí, ale o širší pocit, zda svět, do kterého má přijít dítě, bude bezpečný, předvídatelný a alespoň elementárně spravedlivý.

Kombinace ekonomického tlaku, geopolitického napětí, klimatických obav a rychlých společenských změn vytváří prostředí, které je psychologicky náročnější než v minulosti. Mladí lidé tak odkládají rodičovství nikoli z pohodlnosti, ale z obavy. Tento fenomén ostatně reflektují i evropské instituce. Opakovaně upozorňují, že mladá generace zakládá rodiny později, protože si není jistá, zda dokáže zajistit stabilní a důstojné zázemí. Zlehčování těchto obav jako projevu „rozmazlenosti“ generace Z je nejen nespravedlivé, ale i kontraproduktivní. Taková rétorika realitu neřeší, pouze ji zakrývá.

Zvedneme „rodičák“ alespoň na 550 tisíc?

Stát proto nemůže zůstat u obecných deklarací a politických frází. Pokud chce trend alespoň zmírnit, musí nabídnout konkrétní, srozumitelná a dlouhodobě udržitelná opatření. V tomto směru lze oprávněně kritizovat i předchozí kabinet vedený Petrem Fialou, který sice akcentoval rozpočtovou odpovědnost, avšak méně přesvědčivě komunikoval praktickou podporu mladým rodinám.

Jedním z možných nástrojů je rázné zvýšení rodičovského příspěvku, například na úroveň 550 tisíc korun. Aktuální zvýšení, o kterém jsme psali na začátku eseje, na citovaných 400 000 Kč, jde sice správným směrem, ale z mého pohledu je nedostatečná. Nelze od něj očekávat demografický zázrak. Má však svůj význam – praktický i symbolický. Praktický v tom, že alespoň částečně kompenzuje náklady spojené s péčí o dítě. Symbolický v tom, že signalizuje ochotu státu podílet se na odpovědnosti za budoucnost společnosti. Není lepší dát peníze mladým rodinám než na zbrojení? Všem Putinům, Černochovým, Rakušanům, Strnadům, Zdechovským, Pavlům, Okamurům a Trumpům navzdory?

Stát, který podporuje například závody motorek nebo dotuje michelinské průvodce pro gurmány, by měl najít peníze i na pomoc rodinám. Porodnost musí být priorita!

Tento krok ale nemůže stát osamoceně. Rodičovská politika musí být komplexní. Klíčovou roli hraje dostupné bydlení, které dnes představuje jednu z hlavních bariér založení rodiny. Stejně tak je nutné posílit stabilitu pracovního prostředí a rozšířit nabídku zkrácených úvazků, které umožní sladění pracovního a rodinného života. Neméně důležitá je kvalitní a dostupná síť předškolních zařízení a služeb péče o děti. Teprve kombinace těchto opatření může obnovit to, co je dnes nejvíce narušeno – důvěru. Bez ní žádná finanční injekce nepomůže. Rozhodnutí mít dítě je totiž v konečném důsledku vždy rozhodnutím hodnotovým, nikoli pouze ekonomickým.

Podmínky pro odvážná řešení

Chceme-li tedy změnu, musíme opustit jak ideologické zkratky, tak rezignaci. Nestačí konstatovat, že „takový je život“. Úkolem státu je aktivně vytvářet prostředí, v němž se lidé nebudou bát plánovat budoucnost.

Staré římské „Fortes fortuna adiuvat“ (štěstí přeje odvážným) platí i dnes. Odvaha však nevzniká ve vzduchoprázdnu. Rodí se tam, kde existuje alespoň elementární jistota. A právě tu by měl stát pomoct systematicky a promyšleně budovat.

Probudí se konečně i naši politici a političky?

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.