Verdikt Ústavního soudu ve věci nespravedlivého výpočtu českých penzí hrozí zaseknout dluhovou sekeru v rozsahu jistě desítek miliard korun. Ale nic se nejí tak horké.

Ústavní soud na to dal politikům půldruhého roku čas.

Snad aby se emisaři Mezinárodního měnového fondu cestou z Washingtonu do Atén stavili v Praze. Verdikt Ústavního soudu ve věci nespravedlivého výpočtu českých penzí hrozí zaseknout dluhovou sekeru v rozsahu jistě převyšujícím desítky miliard korun. Ale nic se nejí tak horké, a když bude dostatečná politická vůle, lze vše elegantně vyřešit. Ústavní soud na to dal politikům půldruhého roku čas.

Zdrcující výrok soudu nikdo nejspíš nečekal. Systém, kdy jsou v platbách pojištění třeba i desetinásobné rozdíly, zatímco ve výši penzí je rozdíl prakticky zanedbatelný, je zažitý a stížnosti jsou zřídkavé. Společnost je na rovnostářství zvyklá. Standardně patříme mezi země s nejmenším rozpětím příjmů, což je dáno z velké části tím, že v nich velkou roli hrají sociální příjmy od státu. Právě nízká nerovnost příjmů je důkazem, že strmost přerozdělování, tedy velikost bohatství přesouvaného od úspěšných k méně úspěšným, je u nás bezesporu jedna z nejvyšších na světě. A europoslanec za ČSSD Jiří Havel může tak jako ve svém textu zveřejněném ve čtvrtek na názorových stránkách MF DNES tisíckrát tvrdit opak a zaklínat se hanebně nízkou solidaritou bohatých s chudými v Česku, ale nikdy to nebude schopen doložit. Nyní lze čekat, že až si politici přečtou důkladně verdikt Ústavního soudu, strhne se pořádně ostrá politická polemika. Verdikt totiž Havlův a Paroubkův mýtus rozbíjí na padrť. Tohle prozření se do předvolebních tezí ČSSD o zostřování třídního boje v Česku moc nehodí.

Ústavní soudci se pustili opravdu na tenký led. Stanovovat míru přípustné solidarity v penzijním systému jistě není práce pro ně. Nutno ale konstatovat, že se soud ve své argumentaci, opírající se o dříve existující rozsudky v obdobných věcech, s tímto úskalím vypořádal docela dobře. Připouští, že zákonodárce může sice zvýhodnit jednu skupinu či kategorii osob na úkor jiné, ale musí dbát na to, aby toto zvýhodnění mělo rozumné a objektivní důvody a bylo přiměřené, což v případě našeho výpočtu penzí tak nějak nevychází. Soud upozorňuje, že v roce 1995 vládní zdůvodnění zákona o důchodovém pojištění předpokládalo rozvoj penzijního připojištění a počítalo s postupným snižováním ekvivalence mezi zaplaceným pojištěním a vyměřeným důchodem s tím, jak ze soukromého penzijního připojištění bude pocházet stále vyšší část penzí. Proto byly v zákoně stanoveny ony redukční hranice. Jak rostou platy nad redukční hranice, tak se snižují rozdíly ve výši vyměřených důchodů. Jenže zatímco takto nastavená nivelizace vyměřených důchodů pokračovala podle předpokladu, penzijní připojištění nedosáhlo předpokládaného rozsahu a nehraje dnes, po patnácti letech, v příjmech důchodců žádnou podstatnější roli.

Soud tak vlastně říká, že do penzijního systému zasahuje především proto, že neexistuje žádná část penzijního systému, která by kompenzovala extrémně vysoké rovnostářství v základních státních penzích, a volá tak po rychlé reformě.

Ve verdiktu se sice vysloveně píše, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit zvolený model důchodového systému z hledisek sociálních a ekonomických, ale následky, které včerejší rozhodnutí má, jsou jasně sociální a ekonomické.

Stát nemůže zůstat nečinný. Nemůže také jednoduše zvýšit penze lidem, kteří platili vysoké pojistné, protože na to nemá a Řecko fakt není až tak daleko. Nemůže také větší spravedlnosti v systému dosáhnout na úkor lidí, kteří platili málo, protože verdikt upozorňuje, že ústavní listina garantuje právo na přiměřené a důstojné zabezpečení ze systému sociálního pojištění. Tuto otázku si mimochodem již před pár týdny kladli členové Poradního expertního sboru, který vytvořili ministři financí a práce a sociálních věcí na přípravu podkladů pro penzijní reformu. V zápise z jednání je přímo uvedeno, že osm z deseti expertů považuje možnost řešit vyšší spravedlnost v důchodech v rámci současného průběžného pojištění za nesmyslnou.

Kudy tedy vede cesta? Výrok soudu ve svém zdůvodnění poměrně obsáhle cituje zahraniční příklady s jejich nízkými stropy pojištění a s fondovými pilíři, které umožňují lépe situovaným naspořit si na přiměřenou penzi. Ono skutečně není moc co řešit. Umožnění opt-outu, tedy částečného vystoupení z povinného průběžného systému spolu se zvýšením částky, kterou každý člověk odkládá na zajištění svého stáří, je jedinou cestou k cíli, jak zajistit slušný důchod pro lidi s nízkými příjmy a přitom zabezpečit, aby byl systém alespoň trochu spravedlivý. Což je základ pro to, aby bez neustálých pokusů o další a další reformy vydržel další desítky let a neruinoval veřejné rozpočty. Pokud někdo dokáže navrhnout jinou, realistickými čísly podloženou variantu, má možnost. Ale už jen rok a půl. Minimálně deset už bylo promarněno.

MfD, 17.4.2010