Představitelé ODS v čele s Mirkem Topolánkem a s nimi i zástupci KDU-ČSL a Strany zelených dávají občanům již několik měsíců zvláštní lekce z ústavnosti a politické demokracie. Bohužel, nedobrou úlohu v tom hraje i prezident republiky Václav Klaus, který svým „volným“ výkladem ústavy a jeho aplikací nemálo přispěl k tomu, že po čtyřech měsících od voleb ČR nemá vládu, která by měla důvěru Sněmovny.

Topolánkův výrok „až se jednou ráno probudím, řeknu si - dnes by bylo dobré podat demisi“ vstoupí asi do dějin našeho ústavního práva jako karikatura přístupu odpovědného politika k základnímu zákonu státu.

Zvláštní lekce z ústavnosti, jichž se dostává občanům od lídrů hlavní pravicové strany, zjevně neskončily. Například - z hlediska ústavy měla vláda podat demisi na své první schůzi konané poté, co jí Sněmovna důvěru odepřela. Nebyl žádný důvod podání oddalovat.

Václav Klaus prohlásil, že do obecních a senátních voleb povede jednání, ale nikoho sestavením vlády nepověří, protože by tím hrozila degradace významu těchto voleb. To je vskutku podivné vysvětlení. Z povahy věcí je zřejmé, že žádná bezprostřední souvislost ani vliv těchto voleb na vytváření vlády neexistuje - a tak tento odklad je zbytečný a prodlužuje politickou nejistotu. Prezident republiky sice žádnou ústavní lhůtu neporušuje, protože stanovena není, ale vzhledem k povolebním průtahům by nyní neměl v takové praxi dále pokračovat.

Zvláštní přístup k ústavní proceduře i pravidlům parlamentní demokracie projevil v neděli v ČT místopředseda ODS Pavel Bém. Podle něho ODS má již připraveny tři možné kandidáty na předsedu vlády pro druhý ústavní pokus. O tom, že by měl v druhém pokusu dostat příležitost Jiří Paroubek jako předseda druhé nejsilnější strany, nepadlo od Béma ani slovo. Připomínám, že v ústavním návrhu na změnu této ústavní procedury z roku 1999 na základě požadavků ODS bylo výslovně formulováno, že ve druhém pokusu nastupuje představitel té strany, která jako druhá dostala nejvíce hlasů ve volbách. Ale pro ODS žádná pevná ústavní stanoviska neexistují, neplatí pro ni ani obecná demokratická pravidla. Proč by měl být v druhém kole úspěšný nějaký zástupce navržený ODS? Jaké nové politické možnosti může nabídnout?

ODS a s nimi i zástupci dalších dvou stran neúspěšné trojkoalice stále mluví o nezbytnosti předčasných voleb. I Topolánkova vláda měla vládnout jen devět měsíců. Jak však chtějí dospět v rámci platné ústavy k těmto volbám? Toto vysvětlení zůstali veřejnosti dlužni. Argumentace o možném neprojednání vládního návrhu zákona, s jehož projednáním spojí vláda otázku důvěry, byla a je neprůkazná. Tato cesta, pokud by se měla nastoupit, by byla tak krkolomná, že by mohla parlamentní reprezentaci ještě dále zesměšnit. Samozřejmě že takovýto návrh zákona nemůže předložit vláda, která důvěru Sněmovny nemá. Stejně tak nepřipadá v úvahu, že by Sněmovna nebyla s to po dobu delší než tři měsíce usnášet, aby ji mohl prezident republiky rozpustit. I tato cesta prakticky je neschůdná.

Přijetí zvláštního ústavního zákona pro zkrácení volebního období - analogie postupu z roku 1998 - je jistě možné, ale sotva se pro ně najde ústavní většina v situaci, kdy se neuskutečnila předpokládaná ústavní procedura tří pokusů.

Nelze se divit občanům, že podle průzkumu veřejného mínění by dávali přednost, kdyby v čele vlády stál nestraník. Je to výraz jejich znechucení z toho, jak se představitelé parlamentních stran chovají. Předsedu vlády nelze ovšem vybrat a jmenovat bez jejich dohody. Bylo by zapotřebí, aby média i občané se oprostili od apriorní zaujatosti a sledovali, jak chování jednotlivých politiků odpovídá ústavě a pravidlům. Podle toho mohou posuzovat jejich ústavní a politickou odpovědnost.

Právo, 12.10.2006

Autor je poslanec za ČSSD