Mění-li se pravidla voleb, původní účel zapláče
Ve světě se užívá průpovídka: raději ďábla, kterého známe, než anděla, kterého neznáme. Nesmí se brát doslovně. To by bránila veškerým změnám. Vždyť takto se hájili i brutální diktátoři. Ve skutečnosti ta slova upozorňují na užitečnou věc – na hrozbu nezamýšlených důsledků při prosazení něčeho, co na první pohled působí jako posílení dobra, spravedlnosti a férovosti.
Platí to i pro úvahy, které v sobotních LN nadnesl místopředseda vlády, ministr vnitra a lídr ČSSD Jan Hamáček. Hamáček uvažuje, že v České republice by se nevolilo ve 14 volebních obvodech podle 14 krajů jako dosud, ale v jediném celostátním obvodu. Tedy tak, jak je pravidlem třeba na Slovensku či v Izraeli. A že ta změna by přinesla lecjaké plusy.
Přinesla by větší spravedlnost a reprezentativnost: odpadly by především situace, kdy v méně lidnatém kraji je ke zvolení potřeba více hlasů voličů než v kraji větším. Dále by přinesla oslabení velké moci oblastních stranických bafuňářů, kteří mohou být až příliš provázáni s oblastními veličinami rázu byznysového (někdo by řekl mafiánského). Dále větší srozumitelnost pro voliče: ti by na vrcholu kandidátky viděli celostátního lídra, tedy politika soutěžícího o účast ve vládě či úřad premiéra, nikoliv oblastní špičky. A bylo by to férovější při započítávání hlasů z ciziny: když los tyto hlasy nasměruje do malého kraje, může tamní výsledek ovlivnit.
Tyto argumenty určitě mají značnou váhu. Ale zároveň zastupují „anděla, kterého neznáme“, se kterým ještě nemáme zkušenost (nepočítáme-li volby do Evropského parlamentu, v lecčems specifické). Nepřinesl by jeden celostátní volební obvod i potíže, jež si zatím nevybavujeme? Například: volič by měl na kandidátce 200 osobností (tedy více než 150 na Slovensku či 120 v Izraeli) a zorientovat se v takovém množství vyžaduje jistou zkušenost.
Ano, disproporce mezi jednotlivými kraji občas bijí do očí. Ještě jsou v paměti sněmovní volby v červnu 2006, kdy pro Zelené hlasovalo v Libereckém kraji 9,5 procenta voličů, ale po přepočtu hlasů d’Hondtovou metodou se z Libereckého kraje žádný zelený poslanec do sněmovny nedostal. Když tamní lídr Zelených Petr Pávek podal stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (s tím, že volební kraje nejsou stejně velké a nerozděluje se v nich stejný počet mandátů), NSS ji odmítl, že tato praxe není protiústavní.
Ty disproporce nejsou českou specialitou. V posledních prezidentských volbách v USA získal Donald Trump téměř o tři miliony hlasů voličů (popular vote) méně než Hillary Clintonová. Souboj o hlasy volitelů (electoral vote) ale vyhrál jasně 304 : 227. Jde o vyvažování prvků reprezentativnosti (síly voličů) a federalismu (síly států). Kdyby posílila váha „hlasu lidu“, oslabila by váha států Unie. U nás federace není, ale mělo by nás zajímat, k čemu všemu by vedlo, kdyby „celostátní hlas lidu“ (anděl, kterého neznáme) převálcoval roli krajů (ďábla, kterého známe). Kraje nebyly před dvaceti lety narýsovány šťastně. Ale musí se volební problémy řešit jejich de facto rušením?
Připomeňme jednu starou českou zkušenost. Změny volebních pravidel (například prosazení přímé volby hlavy státu) jen málokdy naplní ten účel, pro který byly původně prosazeny.
LN, 20.1.2020