Mirek Topolánek se odhodlal k obměně vládního kabinetu. Mezi "oběťmi" jsou Jiří Čunek (odstoupil sám), Džamila Stehlíková, Aleš Řebíček a překvapivě Tomáš Julínek. Co kdybychom odchod ministrů spojili s úvahou nad smyslem celých ministerských úřadů?

Několik let se mluví o redukci státního aparátu a efektivním státě, ale skutek prozatím utekl. A když chceme kuchat rybu, začněme pěkně od hlavy.

Zdá se, že moderní stát jako politická jednotka prochází krizí. Moderní společnosti od přelomu 19. a 20. století směřují k co největší koncentraci jedinců, kteří ale mezi sebou přestávají cítit jakákoli pouta. Dvacáté století nám nabídlo víceméně dvě podoby politického uspořádání společnosti. První je totalitární (nebo k totalitě směřující), kde je jedinec bezpodmínečně podřízen centralistické vládě, druhá neoliberální, kde je sice svoboda jednotlivce zdůrazněna, ale která z podstaty svého extrémního individualismu neakceptuje existenci státního zájmu a nutnost v určitých případech nadřadit politickou jednotu nad individualitu.

V současné době prožíváme hybrid, ve kterém nepožíváme ani výhod silného státu, ani státu liberálního. Tento stav se mimo jiné projevuje abstraktním bujením nesmyslné byrokracie.

Osobně preferuji přístup holistický, který na jedné straně uznává oblasti výhradně státního zájmu a na druhé straně přiznává širokou autonomii a svobodu jednotlivým státním složkám (regiony, kraje, obce). Holistický přístup chápe stát jako celek, skládající se z částí a jedinců, ale zároveň celek, který není pouhým souborem částí, ale zpětně podobu svých částí ovlivňuje.

Takový přístup by při implementaci na praktickou politiku ovšem vyžadoval pohyb moci. Jinými slovy, snížení politizace celostátní veřejné správy a zvýšení politizace krajské a obecní samosprávy, včetně hlubokých reforem ústavního uspořádání (posílení většinových prvků a také přímé demokracie).

Ministerstva, která by jednoznačně měla zůstat: Ministerstvo vnitra (a informatiky), obrany, financí, spravedlnosti, zahraničí, průmyslu a obchodu, Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Ministerstva, u některých z nichž by přicházelo v úvahu buď zrušení, nebo z hlediska efektivity sloučení s ministerstvem jiným: Ministerstvo dopravy (jelikož agenda jde v některých případech přes hranice krajů, mohl by tyto záležitosti řídit zvláštní odbor resortu vnitra a informatiky) , Ministerstvo školství (nabízí se taktéž otázka, zda by tuto agendu lépe nezvládaly kraje), Ministerstvo zemědělství (sloučení s resortem životního prostředí), Ministerstvo kultury (agenda může být taktéž přenesena na kraje, zatímco významné státní památky a významné kulturní události týkající se celého státu by mohly být v kompetenci zvláštního vládního referenta a jeho týmu).

Ta, která jsou jednoznačně na zrušení: Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo životního prostředí.

Už dlouho se v našich končinách hovoří o nutnosti změny politiky (ve smyslu řízení a správy státu). Mezitím co porůznu slýcháme o krizi národního státu, centralismu Bruselu, všudypřítomné destruktivní globalizaci, nenajde se nikdo, kdo by se pokusil nabídnout návrh skutečné reformy, která by akcentovala změny, které se ve společnosti a ve světě za posledních několik desítek let udály.

A právě posílení prvků samosprávy je nadějnou odpovědí na některé neduhy dneška a ve své podstatě může jednotě státu prospět - stačí jediný příklad - daně. Současný systém přerozdělování daní na jednotlivé kraje je nespravedlivý a měl by se změnit na trojčlenný systém daní celostátních-krajských-obecních. Regionalizace a posílení prvků místní správy v neposlední řadě také slibuje oslabení unijního centralismu. Jedno centrum (Brusel) dohlíží na a lépe ovlivňuje každodenní životy lidí několik státních celků, hůře několik set posílených samospráv.