POLITIKA: Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření
Každá domácnost musí měsíc co měsíc – ať se jí to líbí, nebo nelíbí, ať Českou televizi sleduje, nebo nesleduje, ať Český rozhlas poslouchá, nebo neposlouchá – nevolnickým způsobem nasypat do veřejnoprávní černé díry 180 korun, 135 za televizi, 45 za rozhlas. Solit musí každý, kdo má zavedenou elektřinu. Všichni – bohatí i chudí – platí stejně. Babička na penzi, která má doma stařičkou teslu, platí stejných 135 korun jako milionář, co má v každém pokoji velkoplošnou plazmovku.
Naopak firmy – penziony, hotely, ale také třeba domovy důchodců – musejí platit za každý přijímač zvlášť. Netřeba rozvádět, co to dělá s jejich rozpočty, zvláště pak v případě sezónních zařízení.
Zrušením koncesionářských poplatků ušetří každá domácnost až 2160 Kč ročně. Pro bohatší vrstvy je to možná bagatelní částka, ale pro sociálně slabší domácnosti to bude nezanedbatelné přilepšení, nemluvě o domovech důchodců. Navíc je to systémové opatření, nikoli jednorázové plácnutí do vody jako tzv. třináctý důchod, který ovšem ve skutečností není ani třináctý, ani důchod, nýbrž jen nehorázný, nesystémový, populistický, socanský úplatek, jenž má oblbnout méně přemýšlivé a méně odpovědné seniory.
Nikdo nikomu zároveň nenalhává, že veřejnoprávní média financovaná ze státního rozpočtu budou úplně zadarmo. Státní rozpočet jsou naše peníze, naše daně. Sociální kouzlo je ale v tom, že prostřednictvím státního rozpočtu se bude každý na financování veřejné televize a rozhlasu podílet mírou svého zdanění. Bohatí přispějí hodně, sociálně slabší přisypou trochu a ti nejpotřebnější nezaplatí nic.
29. 1. 2010, www.petrstepanek.cz
